Domluvila jsem si rande naslepo. To, co se stalo pak, mi vyrazilo dech, líčí čtenářka

Najít si partnera pro mě nebylo nikdy těžké. Podle mužů jsem pohledná a myslím si, že i docela inteligentní se smyslem pro humor. Většina vztahů mi ale nikdy příliš dlouho nevydržela, a já vlastně ani nevím proč.

Vždycky mi přišlo, že mužům nejde ani tak o rodinu a zázemí, jako spíše o to si nezávazně užít. A na to já tak úplně nejsem. Mám čtyři sourozence a všichni bydlíme na malém městě relativně kousek od sebe, takže rodina je pro mě základ a zároveň dosud nesplněný sen.

Jenže najít muže, který by to viděl stejně, je v mém věku mezi 20 a 25 lety obtížné. Páry si pořizují děti stále později a když se s někým bavím o budoucnosti, většinou na mě kouká skrz prsty. Nechápe, že chci začít budovat rodinu v tak mladém věku.

Dlouho jsem se proto přehrabovala "potenciálními" partnery, až jsem se jednoho dne rozhodla zkusit něco nového. Vytvořila jsem si profil na jedné internetové seznamce, kde jsem zdůraznila, že to, po čem toužím, je opravdu muž s citem pro rodinu.

Jelikož jsme na malém městě, nedávala jsem si tam ani fotografii, ani své jméno. Nechtěla jsem, aby mě někdo poznal. I přesto mě krátce na to oslovilo pár mužů. Většina bohužel s naprosto stejným požadavkem. Chtěla mojí fotografii, a ideálně i míry a podobné věci. Hodnotově jsem shodu nenašla s nikým.

Když už jsem začínala být zoufalá a přemýšlela, že profil smažu, ozval se mi neznámý muž. Neměl také fotografii ani jméno, ale byl o tři roky starší než já a očividně měl velmi podobný pohled na spoustu věcí - na vztahy, na rodinu, a podobně.

Začali jsme si psát o běžných věcech a sem tam zabrousili i do soukromí. O něm příliš hovořit nechtěl, pochopila jsem ale, že sám také neměl příliš štěstí na ženy. Jeden den jsme se domluvili, že by se nám lépe povídalo u kávy, a že se setkáme. 

Jelikož byl ze stejného města, vybrali jsme kavárnu, kterou oba známe, a v hloubi duše jsem doufala, že to není někdo, koho znám. Bezpečně jsem věděla, že z okruhu svých přátel a kamarádů žádného partnera nechci, a přála jsem si, abych narazila na někoho nového, a zároveň normálního.

Setkat jsme se měli v pátek po práci v pět večer. Dorazila jsem na místo o něco dříve a objednala i kávu. Pozorovala jsem, jak kolem kavárny chodí lidé, a přemýšlela, který z nich by mohl být on. Nedali jsme si žádné poznávací znamení, přišlo nám hezké zjistit, jestli se poznáme, a přinejhorším bychom si na mobilu napsali.

Krátce po páté hodině mě ale překvapil můj bratr, který vešel do kavárny. Okamžitě si mě všiml, pozdravili jsme se a na jeho dotaz, co tam dělám, jsem se zatvářila trochu nejistě. Nechtěl jsem, aby věděl, že jdu na rande naslepo. Odvětila jsem, že mám schůzku s kolegou, a on naopak řekl, že se tam má potkat s jednou slečnou. 

Sedl si na druhý konec kavárny a já byla rázem napnutá o to více. Čekala jsem nejen na svého potenciálního partnera, ale byla jsem zvědavá i na slečnu, kterou si bratr našel. O vztazích jsme moc nemluvili v poslední době, ale věděla jsem, že je sama. Nebo jsem si to aspoň myslela. 

Jak čas plynul, začal na mě dopadat podivný pocit, že moje rande zřejmě tak úplně nedopadne. Po patnácti minutách čekání jsem u stolu seděla stále sama, a tak jsem mu přes onu randící aplikaci poslala zprávu, jak to s ním vypadá. K mému překvapení odpověděl, že je dávno uvnitř a čeká na mě.

Ve chvíli, kdy jsem viděla, že jediným mužem, který sedí u stolku sám, je můj bratr, mi to všechno došlo. A když jsem se ho zeptala, jestli nemá náhodou sestru, která také sedí v kavárně, došlo to i jemu. 

Přišel si sednout ke mě ke stolku a oba jsme se celé situaci od plic zasmáli. Celé ty dny jsem si psala se svým vlastním bratrem a on se mnou. Nakonec se z toho vyklubal hezký večer, dali jsme si kávu, pak si zašli na pivo, prošli se a pěkně si popovídali. Nakonec jsme se ale shodli, že by možná nebylo od věci si příště na profil dát alespoň tu fotografii, abychom se podobným trapasům do budoucna vyvarovali.

Témata: Láska, intimnosti, vztahy