Syn mi nedovolí vídat vnuka, píše čtenářka. Za vším přitom stojí snacha

S manželem jsme se našeho syna snažili vychovávat nejlépe, jak dovedeme. Ve škole se mu sice příliš nedařilo, úspěšně se ale vyhýbal problémům a nikdy se nenechal zatáhnout do nějakých nekalostí. Ne vždy to mezi námi bylo poklidné a po smrti mého manžela a jeho otce jsme si prošli opravdu těžkým obdobím, nakonec jsme ale vždy věděli, že se můžeme jeden na druhého spolehnout.

Syn se vyučil instalatérem a poměrně brzy si našel dobře placenou práci v oboru. Už během školy se vídal s děvčaty, poté se přestěhoval do většího města a prožil si i několik vážnějších vztahů. Většinou se mu ale nedařilo najít stálou partnerku.

Neznala jsem důvody a neptala jsem se, nechci mu zasahovat do života, vždy jsem ale doufala, že se jednou usadí a já se dočkám vnoučat. My jsme s manželem měli pouze jeho, protože více dětí jsme mít nemohli. Přesto jsem o velké rodině snila dál a doufala, že se jí aspoň na stáří dočkám.

Jak roky ubíhaly a syn stárnul, začala jsem se smiřovat s tím, že se vnučky či vnoučka možná asi nikdy nedožiju. Pak mi ale syn sdělil úžasnou novinu. Jedno odpoledne za mnou přijel na návštěvu a přivedl si partnerku. Mladou slečnu, s níž, jak mi sdělili, čekali děťátko.

Moc jsem jim to oběma přála, ženu jsem sice neznala, ale vypadala rozumně a sympaticky, a věděla jsem, že z mého syna bude dobrý otec. Neznali se moc dlouho a k těhotenství došlo spíše náhodou, přesto jsem ale věřila, že si budou rozumět.

Problémy mezi nimi ale bohužel začali poměrně brzy a po porodu se ještě zhoršily. Nedokázala jsem si představit, že by můj vnuk měl vyrůstat bez jednoho z rodičů, a věřila jsem, že to nějak zvládnou. To jsem ale ještě netušila, že to nakonec odnesu já.

Syn se po porodu vnuka hrozně změnil. Prakticky jsem pro něj přestala existovat, nevolal mi, nejezdil za mnou a kolikrát se mi celé týdny neozval. Když už sem tam přijel a přivezl mi ukázat vnoučka, vždy se zdržel jen pár hodin. Z nějakého důvodu snacha nepřijela nikdy.

Jednou jsem se rozhodla mu zavolat a pozvat je všechny na nedělní oběd. Syn se nejprve tvářil nadšeně, poté ale odmítl. Nechtěl přijet ani na odpoledne a řekl mi, že pokud, tak se s vnukem zastaví tak na hodinu, možná dvě.

Když přijel, celá zoufalá jsem se ho zeptala, co se s ním poslední měsíce děje. Zpočátku o tom nechtěl mluvit, ale pak se mi svěřil s tím, že jeho vztah se slečnou je v některých ohledech velmi těžký. Pochopila jsem, že se o vše doma stará jen on, nemá díky tomu na nic čas, nikam nechodí, nemá žádné zájmy, prakticky jen poslouchá svou slečnu na slovo, a to především proto, aby měl doma klid.

Naštvalo mě to a zareagovala jsem možná přehnaně, ale důrazně jsem mu řekla, že takhle jsem ho nevychovala a nepředstavovala jsem si, že si takovým způsobem zničí život kvůli fuchtli, která je sice matkou mého vnuka, ale která se k mému vlastnímu synovi chová hůře, než ke kusu hadru.

Vzápětí jsem poznala, jak moc mého syna změnila. To co jsem řekla ho velmi rozzuřilo, křičel po mě, že jim nepřeju, aby byli šťastní, že on je spokojený, a pokud se chci stavět do cesty mezi něj a jeho rodinu, že mě už nechce vidět. Bouchl dveřmi a odešel.

To bylo před dvěma lety. Od té doby jsem ho neviděla. Telefony mi nebere, vnuka nevídám, nemluví se mnou a ani za mnou nejezdí. Za tím, co jsem řekla, si stojím, a neomluvila jsem se mu. Opravdu se díky své dívce změnil k nepoznání. Mrzí mě ale, že kvůli tomu musí můj vnouček vyrůstat bez babičky.

Témata: Láska, intimnosti, vztahy Lidé důchodci