Říká se, že člověku před smrtí proběhne celý jeho život před očima. Jestli je to ale skutečně pravda se pokusili zjistit lékaři z izraelské nemocnice, kteří zkoumali myšlenky a pocity lidí, kteří měli nějakým způsobem blízko ke smrti. Výsledky jejich bádání zveřejnily americké vědecké magazíny.
Lidé, kteří přežili vlastní smrt, se zapojili do unikátní lékařské studie. Tým odborníků se v ní pokusil zjistit, jak probíhají poslední minuty našeho života. A byl velmi překvapen.
Ti, kteří měli ke smrti velmi blízko nebo si klinickou smrtí prošli, totiž mnohdy před očima skutečně viděli svůj život. Oslovení lidé totiž přiznali, že viděli několik událostí z vlastního života, které ale nebyly chronologicky seřazeny.
Tým lékařů z jeruzalémské nemocnice Haddassah analyzoval příběhy sedmi lidí, kteří se ocitli blízko smrti, a zjistil, že návrat ke vzpomínkám ze života může být způsoben tou částí mozku, která ukládá vzpomínky.
Jak je ale možné, že právě tato část mozku je při umírání aktivní natolik, že nám promítá v mysli obrazy našeho života? I na to lékaři našli odpověď, domnívají se totiž, že právě tato mozková část patří mezi poslední části postižené nedostatkem kyslíku a ztrátou krve. Proto je schopna pracovat i ve chvíli, kdy člověk ztrácí vědomí a pomalu umírá.
Podle lékařů se často jedná o vzpomínky, které jsou citově naplněné. Jeden z účastníků přiznal, že u nich neexistoval lineární průběh, a nedokázal proto odpovědět na otázku jak dlouho je prožíval a proč právě tyto konkrétní vzpomínky viděl.
"Bylo to, jako bych tam byl celá staletí. Nebyl jsem v době ani v žádném prostoru. Byl to okamžik a zároveň tisícovka let. Obě ale zároveň ani jedno," cituje studie jednoho z účastníků.
Podle lékařů ale není možnost spatřit vlastní život "výsadou" pouze umírajících lidí. Tvrdí, že znovuprožití životních událostí může potkat i zdravé jedince. Znázornění životních událostí a vzpomínek může být totiž vyvoláno i pod vlivem extrémních podmínek, jako je například psychologický nebo fyziologický stres.