Očkování a vakcíny: Kde se vzaly a jak dlouho zachraňují životy?!
Infekční choroby vždy představovaly pro lidstvo hrozbu, zvlášť v případech, kdy se jednalo o choroby smrtelné. Mnoho obětí si vyžádal mor, tyfus, cholera nebo třeba pravé neštovice. Proto bylo potřeba najít lék nebo spolehlivé preventivní opatření. Tím byl objev očkování, které zachraňovalo životy a stalo se účinným prostředkem v boji proti infekčním nemocem. Některé nebezpečné choroby se díky očkování podařilo takřka vymýtit.
Až do 18. století lékaři nevěděli, co infekční choroby způsobuje. Snaha najít původce nemocí neexistovala, léčba byla omezena na pouhé potlačení příznaků. Již v období starověku si však lékaři všimli, že lidé, kteří prodělali určitou chorobu, se jí už podruhé nenakazili. O tomto faktu, tedy vlastně o imunologické paměti, se zmínil již v 5. století před naším letopočtem historik Thukydidés. Všimnout si toho měli i léčitelé ve staré Číně, kteří jsou někdy považováni za objevitele očkování, i když značně primitivního. Z puchýřků pravých neštovic odebírali nemocným sekret, který pak podávali zdravým osobám a ty se údajně danou nemocí nenakazili.
Účinná obrana proti černým neštovicím ve formě očkování se objevila až na konci 18. století a je spojena se jménem Mary Wortleyové-Montaguové. Tato žena se prý seznámila v praxi s tzv. variolizací v Cařihradě, kde trávila čas se svým manželem. Přenos oslabených neštovic ze člověka nemocného na člověka zdravého pak zmíněná žena propagovala v Anglii.
S bezpečnější vakcinací přišel v roce 1796 britský lékař Edward Jenner, který bývá označován za skutečného objevitele očkování. Úspěšně aplikoval kravskou formu neštovic devítiletému chlapci, o očkování následně roku 1798 napsal odborné pojednání. Díky tomu se se způsobem vakcinace seznámili také lékaři v jiných zemích a začali ho uplatňovat v praxi. Očkování proti neštovicím u nás propagovala samotná panovnice Marie Terezie, která nechala vakcínu aplikovat i svým dětem. Na počátku 19. století na důležitost očkování upozorňovali také duchovní – ti psali a rozšiřovali propagační brožurky. Očkování bylo dětem poskytováno zdarma a povinností se stalo až v roce 1919. Protože se pravé neštovice právě díky očkování podařilo takřka vymýtit, povinnost očkování proti této nemoci byla v roce 1980 zrušena.
Během 18. a 19. století se také prohloubil vývoj mikrobiologie a stále častěji se vědci zabývali studiem bakterií a virů, což představovalo předpoklad pro vývoj dnešních vakcín. Za průkopníka ve studiu patogenních mikroorganismů je považován francouzský chemik Louise Pasteur, který mimo jiné zjistil, že nebezpečné bakterie a viry mají své slabiny. Tento fakt byl klíčový pro boj s infekčními onemocněními. Pasteur je tak zakladatelem vědeckého diagnostikování chorob. Díky tomu dokázal objevit vakcínu proti vzteklině, kterou začal pacientům úspěšně aplikovat v roce 1885. Jako první byl očkován malý chlapec, kterého napadl vzteklý pes. Pasteur dítěti svou očkovací látkou zachránil život.
V 19. století se zrodily také vakcíny proti tyfu, choleře a moru. Původce tuberkulózy a cholery objevil německý vědec Robert Koch, za což byl roku 1905 odměněn Nobelovou cenou. Tu získal také bakteriolog a imunolog Emil von Behring, který byl objevitelem očkování proti záškrtu a tetanu roku 1913. První vakcína proti chřipce byla použita roku 1937.
Dnes už je známé očkování proti celé řadě závažných chorob – tetanu, záškrtu, obrně, příušnicím, chřipce nebo třeba žloutence. A právě očkování je tím nejúčinnějším prostředkem, který umožňuje výrazně eliminovat šíření nebezpečných infekčních onemocnění.
