Známý a úspěšný šéfkuchař Zdeněk Pohlreich se vrátil na televizní obrazovky. Na rozdíl od jeho předchozích pořadů se ale tentokrát nepostavil do role kuchaře, nýbrž jakéhosi průvodce a moderátora světem seznamování a randění. Pořad První večeře ale nezachrání ani jeho přítomnost.

V televizi jsme už byli svědky ledasčeho. Je pravda, že na některé japonské a obecně asijské show zatím rozhodně nemáme, zřejmě díky zdejší nátuře, i tak se ale v Česku občas vyskytne pořad, u kterého nevíme, zda sníme či bdíme.

Konkrétně historie seznamovacích show v je u nás bohatá. Namátkou vzpomeňme třeba na dnes už kultovní Rande, při jehož sledování bychom se dnes za tehdejší soutěžící styděli. Bohužel, stejné pocity vyvolává po 24 letech i První večeře.

Koncept je jednoduchý. Do restaurace přijde muž a žena na rande naslepo. Kamery pak zabírají, co si objednávají a o čem spolu mluví. Personál mezi tím hodnotí chování daného páru a v závěru se divák dozví, jestli se daný pár chce ještě někdy setkat. Nic víc.

Televize mají reality show rády. Ušetří se za scénáristy i herce a jedinou výraznou osobou v tomto pořadu je zmíněný Pohlreich, který působí jako jakýsi mentor celého setkávání. Jednotlivé osoby přivítá a na konci zjišťuje, jestli je společně strávený čas bavil a zda mají zájem o další setkání. 

Faktem je, že jeho role samotnému konceptu pořadu v zásadě nijak nepřispívá a jméno slavného kuchaře tak působí spíše jako tahák na diváky. Kdyby se na obrazovce neobjevil, v zásadě nic by se nezměnilo. Podobně i personál, který svou práci zřejmě ovládá a odvádí dobře, věčné posmívání se některým párům ale není úplně na místě.

Na druhou stranu se není čemu divit. První díl přinesl směsici čtyř párů, z nichž u některých bylo od první chvíle jasné, že si rozumět nebudou. Nucená konverzace pak musí nutně vyústit v pocit trapnosti jak straně účastníků pořadu, tak i u diváka. 

Mezi páry se ale našli i tací, kteří si od první chvíle poměrně rozuměli. To ve finále ale stejně nehraje žádnou roli, neboť až předtitulková scéna divákům odhalí, jak se vztahy soutěžících vyvíjeli dále, mimo kameru. V některých případech překvapivě, ale většinou spíše očekávaně.

To, co dělá První večeři špatnou, ale nejsou pocity, které účastníci vyvolávají. Je to samotná náplň pořadu. Ta je totiž prakticky nulová. S randícími páry si divák nevytvoří žádný vztah, většina jejich diskuzí je pro kohokoliv dalšího nezajímavá, a největší zábavou je samotné představování jednotlivých účastníků. Což je žalostně málo.

V zásadě tak sledujeme osm lidí, kteří chvíli přemýšlí co si mají objednat, pak hovoří o tom co je baví nebo jaké měli předchozí vztahy, a po zaplacení odchází. 60 minut neskutečné nudy. 

Není tajemstvím, že většina českých reality show je nepůvodních a čerpá inspiraci či licenci ze zahraničí. A i randící pořady dokáží za českými hranicemi dělat výrazně lépe. Zábavně, netradičně. 

Ano, i soutěže typu Love Is Blind, Too Hot To Handle (kterým se až okatě inspiroval velmi nepovedený tuzemský Like House) nebo Dinner Date mohou na první pohled také vypadat prvoplánově, ve skutečnosti ale přináší prvky, které umí udržet diváky u obrazovky. Ať už prostředím, nápadem, či jen zcela základní premisou podobných pořadů, a sice schopností vybudovat si k soutěžícím nějaký vztah.

To vše ale První večeře postrádá. V žádném ohledu nepůsobí jako pořad z 21. století, ale spíše jako nízkorozpočtová vsuvka, která má vyplnit prázdné místo ve vysílacím čase. A to za drahocennou hodinu času nikomu rozhodně nestojí.

Hodnocení: 15 %

Témata:

První večeře | Zdeněk Pohlreich | recenze | stars24.cz

Vstoupit do diskuse