Hráli jsme pod obývákem a rozmlátili kýble. Exkluzivní rozhovor s Tata Bojs!

Na úvod se vraťme do roku 1988, konkrétně dne 29. června, konec školního roku na základní škole Sušická. Z dnešního pohledu se to může jevit jako obrovská odvaha od kluků „ v osmičce“ , kteří se rozhodnou, že uspořádají festival. Očekávali jste něco?  Navíc jsem si zjistila, že trvá dál, obnovil se v roce 2000, měli jste na tom nějaký podíl.

Mardoša (Marek Huňát): Že přijdou naši spolužáci hlavně. Ano, s takovou naivní představou a mladickým elánem jsme chodili po Praze 6, hlavně teda po Dejvicích a lepili jsme plakáty, které byly „nakreslené fixou“ . My jsme vlastně udělali výlep plakátu ve chvíli, kdy jsme to ještě neměli domluvené. Bylo to jenom, že to chceme uspořádat, tak ať se nám ozvou kapely i diváci. Neměli jsme tam ani datum ani místo, protože jsme to v té době ještě nevěděli. Bylo tam něco o tom, že skupina Tata Bojs z 8.A hledá a podporuje konkurenci a že tímto vyzývá kapely, které by se chtěli zúčastnit Hanspaulského festivalu,  ať se ozvou  a dali jsme tam naše telefonní čísla. Milan Cais: No a přihlásili se nám OTK (česká rocková kapela založená roku 1988, která zde zahrála také svůj vůbec první koncert s Tata Bojs, s kterými pravidelně pořádají výroční koncerty) a potom kapely Stanley a Železný vrata. Rázem z toho byl festival se čtyřmi účinkujícími. Stanley, jež hráli předělávky Beatles, přivezli takový jednoduchý „pé-áčko“-  dvě bedny na klacku, jak se říká. A takhle jsme se tam postavily všechny ty kapely vedle sebe, každá měla místo třeba tři metry a postupně jsme všichni odehráli. Přišlo pár spolužáků, kteří byli na nás zvědaví,  rodiče a babičky… Škoda, že z toho není žádný záznam, ale Ondřej Ježek z OTK má nějaké fotky.

Pokud vím, tento Hanspaulský festival byl v roce 2000 obnoven. Je to hlavně vaše zásluha?

Milan: To až tak ne, ale na základní škole je sympatická paní ředitelka, která už před lety  tu tradici obnovila bez nás. Vždycky se nás ale zeptali a pozvali nás. Naposledy loni. Už se tedy nekoná v tělocvičně, jak jsme měli my, koná se na louce, kousek od toho místa. V tělocvičně jsme naposledy zahráli k dvaceti letům kapely, tedy v roce 2008.

Mardoša: Ale protože je to přece jen tělocvična a oni tam měli zrovna položenou novou podlahu a báli se o ni, tak diváci museli mít přezůvky. To se nám nakonec líbilo a udělali jsme z toho přednost.

A skladby, které jste tam hráli? Hrajete je ještě?

Milan: Přemýšlím, co jsme tam mohli hrát. Skladbu Školní jídelna určitě, Noviny, možná v té době už byla Tasemnice. Na Marečka (Marek Padevět – jeden ze zakládajících členů kapely-pozn.redakce) tenkrát už nezbylo kytarové kombo, tak měl kytaru na krku a od ní vedla šňůra k žebřinám, aby to vypadalo,  že je někde zapojená a že fakt hraje. Sice hrál jen na playback, ale zato aspoň zpíval.  My jsme v té době chtěli, aby byl hlavní zpěvák, protože z nás měl nejhlubší hlas. My jsme byli ještě děti a on už měl ten chlapácký hlas. (smích)

Mohu se vrátit ještě chvíli na  Hanspaulku? Zdánlivě možná funguje nějaké kouzlo Hanspaulky… Odtud je přece i Ivan Hlas, Ondřej Hejma, bratři Tesaříkovi…

Mardoša: Tyto osobnosti známe z dětství, protože to byly spíše kamarádi našich rodičů. My už jsme byli další generace. Určitě nás to ale ovlivnilo, inspirovalo. K takové scéně jsme se přece museli hlásit, i když hudebně jsme byli jinde. Tak jsme začali na úvod každého koncertu říkat, že jsme skupina Tata Bojs z Hanspaulky. Ona v tom byla i určitá ironie, spíš tedy sebeironie - ony už to byly zavedené kapely a my děti, co se učily hrát. Dlouhé léta jsme na Hanspaulce zkoušeli v našem suterénu. A to přesně polovinu naší existence, plných 15 let. Byla to jen taková malá nudle, kam jsme se už tehdy sotva vešli. A to jsme neměli pořádně ani nástroje, natož nějakou pořádnou aparaturu.

Milan: Já jsem tehdy na prvních zkouškách neměl ani bubny, takže jsem hrál na kýble, které jsem si vypůjčil od maminky. Vždycky jsem rozmlátil ty dna, takže už je nemohla používat. Dokonce jsem se chystal udělat si bicí z barelů. V té době existovala kapela Barelrock, a ti mně inspirovali. Měli třeba natažené struny na lopatě a bicí měli právě z barelů a to mě strašně fascinovalo. Nakonec jsem ale objevil své první skutečné bicí v hudebním bazaru na Národní třídě.

Vy ovšem rád experimentujete během hraní i nadále, ne? Mám na mysli, když jste v roce 2003 hrál na železnou sochu v Brandýse nad Orlicí.

Milan: To jsem byl pozvaný kamarádem sochařem Lukášem Rittsteinem, který tu sochu udělal, na slavnostní odhalení, které jsem měl doprovodit performanci. Bylo to inspirující, v té době mě bavilo vystupovat na vernisážích, hlavně na těch jeho. V samotném závěru jsem vylezl na tu sochu, měl jsme plné kapsy skleněných kuliček a pouštěl jsem je dolů na tu sochu a protože byla kovová, vydávala zajímavé zvuky. Dal jsem k tomu mikrofon, snímal zvuk a zároveň ho zkresloval. Prostě jsem tenkrát takhle blbnul a obyvatele Brandýsa nad Orlicí to bavilo a dlouhý léta potom na to někteří ještě vzpomínali.

Jedna z vašich oblíbených punkových kapel je formace The Clash. Jejich album  Combat Rock (1982) je plné nekonvenčních skladeb, experimentů se zvukovou koláží, které se mísí s mluveným slovem. Jednu pasáž zde  namluvil Allen Ginsberg. Nechali jste inspirovat, když jste tvořili skladbu Léčitel, kde hlas profesoru Tečkovi propůjčil Jiří Schmitzer.

Mardoša: To, že tam mluví Ginsberg, jsem zjistil až mnohem později. Tu desku si přivezli kdysi rodiče z Polska, když mi bylo osm. Tu desku jsme tehdy sjížděli pořád, hlavně A stranu, kde byly vypalovačky. Experimenty, zvukové koláže, Ginsberga atd., to jsme docenili až později. A do dněška mě tahle deska pořád baví. Je samozřejmě možné, že nějaká inspirace zůstala v podvědomí, to nikdy nemůžu vyloučit.

Milan: Vytváření této skladby se spíše vyplynulo z vlastního příběhu. Chtěli jsme příběhem vyprávět písničku. Chtěli jsme do písničky dostat  šílenost i genialitu našeho léčitele a napadla nás právě tato forma, a tak jsme se pokusili oslovit pana Schmitzera.

Byl ochotný hned?

Milan: On si nechal poslat tu hudbu a vzal si týden na rozmyšlenou. Pak nám zavolal, že se mu to líbí a že do toho jde.

Při příležitosti vašeho účinkování se SOČRem jste nezvažovali možnost právě tuto skladbu si dohromady zahrát a mít u toho pana Schmitzera?

Milan: Oslovili jsme jej, dokonce jsme vyvíjeli ještě větší tlak z naší strany, než jsme zvyklí. Uvedli jsme, že to bude speciální akce. Skladba Léčitel  hřebem večera a za sebou bude mít 80-ti členný orchestr, který má sílu a energii. Řekl, že si vezme čas na rozmyšlenou, ale nakonec odmítl. Jako hlavní důvod uvedl to, že už v sobě necítí tu energii, kterou ten kus potřebuje, že je to tak specifická věc a potřebuje od něj tolik síly, kterou on už není schopen vygenerovat. Možná časem se situace změní.

Mardoša: Když jsme nahrávali Nanoalbum, řekli jsme si, jak to budeme dělat. Ta písnička je totiž dost dlouhá a jde z úplného ticha do totálního šílenství. A on přišel a sdělil nám: „Já to mám připravené a muziku nechci, já to nahraju bez muziky a vy si tam tu muziku potom dejte.“ A opravdu to natočil a téměř dokonale trefil délku té písničky, jak to měl nacvičené. Měl totiž stopky a na papírku poznamenané časy. Říkali jsme mu, že hudba je zde vygradovaná, že to nepůjde. Točil to sám do ticha, navíc v takové malé komoře, zíral do nějaké skříně a vygradoval to úplně přesně jako my - bylo to hned tam.

Milan: Bylo opravdu těžké to zvládnout technicky naživo, přece jen nejde vyloženě o klasickou písničku. Má navíc i hudební podklad z počítače, nelze improvizovat. Takže on měl stopky a na papírku v bodech, co kdy má říkat, zda má zrychlit nebo zpomalit a naživo to bylo pak opravdu krásné, což se podařilo pouze dvakrát.

Celé Nanoalbum je výjimečné.  Máte, když se na něj podíváte zpětně po 14 letech, stále ten pocit výjimečnosti ve srovnání s jinými?

Milan: To mi takhle říct nemůžeme.

Dušan Neuwerth: Pro mě určitě…

Bylo jistě jedinečné i pro kapelu, dostali jste za něj čtyři ceny Anděl.

Milan: Každá deska, když ji děláme, je pro nás speciální. Tahle byla ale už od začátku jiná tím, že jsme si chtěli vyzkoušet koncepční album s příběhem. Uzavřeli jsme se do Nano světa. Vymýšleli ty postavy, jejich charaktery, zvárnili jejich vizuální podobu, vytvořili i knihu Nanobook ( Autorem je Marek Huňát (Mardoša), ilustroval Milan Cais. Kniha oceněna za ilustrace jako 3.nejlepší kniha roku 2004,poznámka redakce). D.

Neuwerth: Dělat koncepční album dnes, by byl docela jistě antikomerční tah. Dnes je singlová doba.  Nanoalbum je opravdu hodně alternativní deska. Navíc to byla první deska, kterou jsme si natočili sami ve vlastním studiu, což bylo pro nás něco úplně nového. Pár let předtím to bylo pro nás nemyslitelné mít vlastní studio a najednou bylo.

Určitě to bylo pro vás velmi hektické období. Obzvláště pro vás, Milane?

Milan: Ano. Začalo to tím albem a pak to pokračovalo další dva roky.  Bylo to tehdy hodně náročné pracovní období. Ale díky tomu, že jsme do toho byli opravdu ponořeni, vznikala díla na různých platformách- hudební, literární, vizuální, pak ještě DVD, které jsme taky chtěli udělat zcela mimořádně. Bylo myslím na svou dobu dost propracované, jenom to menu bylo složené z takových malých příběhů. Shlédl jsem spoustu DVD jiných, zahraničních kapel a hledal inspiraci. Bylo to i fyzicky náročné, dnes už bych to vážně nezvládl.

Mardoša: I když dnes by to bylo možná snadnější, protože už to známe, ale to co nás na tom tehdy bavilo bylo právě to, že to bylo zcela nové. Je tam spoustu skrytých utajených vrstev, ke kterým se musíte dostat.

Milan: Když tehdy vyšlo Nanoalbum, nebylo úplně vřele přijato fanoušky, vadilo jim např. to mluvené slovo mezi písničkama. Ale na druhou stranu se dodnes setkáváme se spoustou lidí, kteří říkají, že tohle je naše nejlepší deska. Takže dneska jsou i po té dlouhé době lidé, kteří se k tomu vrací a baví je to.

A ještě Nanobook a ilustrace v něm. Jak se vám na tom pracovalo?

Milan: To vznikalo všechno souběžně, my  s Dušanem u počítače, Mardoša seděl bokem a sepisoval příběh, ke kterému jsem musel ještě doplnit kresby. V místnosti, kde jsme se scházeli, byla úplná líheň umění.(smích)

A doslova renesanční…

Milan: Jak se nad tím člověk zamýšlí víc a víc, tak se mu ten svět začne rozkrývat a jde to samo, začne se to celé vizualizovat. Já jsem měl doma takovou knížku o makro a mikro světě, kde jsou nádherné fotky, u kterých nevíte, zda se díváte na krajinu z nadhledu nebo na buňku, navíc jsou tam zajímavé struktury, které jsem si nakopíroval a ty první ilustrace vznikaly formou různých koláží. Takto vznikly i ty postavičky, proto je pan Tečka takový zvláštní, vypadá více jako mimozemšťan než člověk. A s touhle podobou jsme pak pracovali v projekcích. Vůbec vytvořit projekce pro ty živá vystoupení byla další obrovská fáze, na tom pracovalo současně asi osm animátorů.

Mardoša: Pak už postupně vymýšlíte další a další věci. Vymýšleli jsme i videohru, film. Ale všechno dělat neumíme. Dokonce  vznikl i  balet! Ten jsme ovšem nedělali my, ale parta baleťáků, které to ohromně bavilo.

Milan: To představení se jmenuje Nanopictures. Dokonce kvůli tomuto představení vytvořili pejska Hala jako sošku z plexiskla, který blikal a byl přítomný na scéně. Choreografii měli na svědomí Tomáš Rychetský a David Stránský. Nedávno jsem s autory hovořil, že by mohli představení obnovit  k našemu výročí. Ale ten soubor už existuje s úplně jinými lidmi , přesto by zkusili dát dohromady nějakou novou partu. Tak uvidíme, bylo by to krásné.

Album Futuretro (2000)? A návrat k němu v minulém roce?

Milan: To byla krásná a autentická vzpomínka na dobu dávno minulou s lidmi, kteří tu desku s námi tenkrát vytvářeli. Celé turné jsme si myslím všichni parádně užili.

Skladba z alba A/B Rubik a Kubrick. Osobnosti jako Jan Burian, Marek Eben, vy jako vypravěč. Jak vznikala tato píseň? Vzdal jste tak holt filmu 2001:Vesmírná odysea?

Milan: Ano dalo by se to tak říct. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale líbila se ta zvuková příbuznost jejich jmen a hlavně představa, že by se opravdu spolu potkali někde na večírku.

Vy říkáte, že už byste po letech nezvládl to co dřív, ale pořád jste velmi aktivní i v jiných oblastech, až jsem byla překvapená, kolik toho stihnete.  Např.výtvarná zeď ve Švandově divadle, ve kterém jste navíc dělal i hudbu ke Krakatitu. Jak se vám na tomto pracovalo?  

Milan: To bylo úžasné, takové opravdové setkání s Čapkem. Já jsem si vlastně přečetl Krakatit až předtím a dost mě to bavilo. Tím pádem se mi to potom dělalo výborně. Používal jsem různé zkreslené zvuky. To představení bylo myslím povedené, vyšli na něj i dobré recenze.

Jako diplomovou práci jste vytvořil svůj trojrozměrný autoportrét, mluvícího robota p3D-01, jehož název jste jistou dobu používal jako svůj pseudonym, nejčastěji v období hudebních alb Futuretro a Biorytmy. Jaký to byl záměr?

Milan: Nebyl v tom žádný velký záměr, prostě se mi to jenom líbilo. Svojí diplomkou jsem byl tenkrát dost pohlcen, tak se to projevilo i v mém pseudonymu.

Z vašich výstav mě asi jako ženu nejvíce zaujala 9 + 6. Co znamená pro vás?

Milan: Něco, co už je dávno za mnou. Byl to takový vizuální deník velmi speciálního období, které každý budoucí táta zažívá jen jednou v životě.

A co vizuální díla, videoklipy k vašim písním? Vybíráte si speciálně režiséry? Některé si děláte i sám, ne? Například k písni Elišce.

Milan: Ano, to bylo v době, kdy jsme dělali ty projekce. A právě píseň Elišce jsme dotáhli s animátory ještě o kus dál. Jinak někdy si režiséři vybírají nás a někdy my je. Je spousta filmařů, které baví tohle dělat a nám se zase líbí nechat různé režiséry pracovat na naších písničkách. Je to docela dobrodružné. Nejlepší je, když tam nemusíme hrát. Někdy vznikly i fanouškovské klipy, na které jsme neměli žádný vliv a ty, co se nám líbili, jsme následně zařadili.

Navíc, režisér může třeba písničku posunout i někam úplně jinam.

Mardoša: My jsme udělali i takový experiment. Když mělo vyjít album A/B , vydali jsme takový maxisingl Strana A. A my jsme si vybrali dva režiséry, dali jim písničky a řekli jsme jim, ať si vyberou tu, která se jim líbí,  a že doufáme, že si oba nevyberou tu samou. A oni si opravdu vybrali každý jinou a tak to dopadlo nejlépe, jak mohlo. Každý přišel s nějakým námětem, o tom jsme diskutovali a nakonec to získalo nějakou konečnou podobu. Videoklip Antikvariát vlastně ani nesouvisí s tou písničkou, odehrává se ve videopůjčovně, protože to je to, co symbolizuje pro toho mladého režiséra antikvariát. Bylo hrozně zajímavé sledovat tyto mladé tvůrce a jejich myšlenky.

Co kapela Sváteční pop? Mě zaujalo, že stále hraje. Tam si taky hodně hrajete se scénou, že?

Milan: Ta kapela vznikla hodně spontánně a funguje zde výborně vzájemná energie. Děláme jednou za rok pravidelné koncerty v divadle Archa, kde k tomu máme vždycky prostředí a podmínky. Většinou navíc máme možnost hrát tam dva večery po sobě. Je to takové komorní, pro třeba 150 lidí. Koncerty jsou audio - vizuální. Je třeba zmínit důležitý vizuální subjekt, a tím je kamarád VJ Clad, který má takovou interaktivní plochu, po které tančí prstama a ty skvrny se vizualizují projekcí na tu scénu. Je schopný jen jet prstem po ploše a ty flíčky se promítají třeba na můj obličej na scéně. Baví nás improvizace a konečnou variantu vymýšlíme až těsně před vystoupením.

Čestmír Huňát (hudebník, předseda sdružení Unijazz, oceněn cenou Revolver Revue za celoživotní kulturní úsilí. Za totality předseda  Jazzové sekce, v září 1986 byl spolu s dalšími kolegy zatčen, obviněn z nedovoleného podnikání a odsouzen k podmínečnému trestu.)

Díky svému tátovi jste měl jistě ohromné hudební zázemí, podporu. Co důležitého, co si nesete v sobě, vám táta předal, řekl?

Mardoša:Na to je těžké odpovědět. Vliv rodičů bývá tak velký, že už ho člověk ani nevnímá nebo alespoň neumí posoudit. Rozhodě to, co dělal v Jazzové sekci a nyní v Unijazzu, mě nějakým způsobem ovlivnilo a asi i formovalo. Myslím, že dělá spoustu záslužné a důležité práce, která ale není tak viditelná. O to je ale záslužnější! V tomhle ohledu jsem měl samozřejmě štěstí, že jsem vyrůstal obklopen zajímavou hudbou a uměním vůbec. Rodiče nás podporovali od začátku. Ne ovšem stylem, že by mě někam ambiciózně tlačili. Spíš tak, že nás táta vozil na koncerty a oba trpělivě snášeli, když jsme jim patnáct let zkoušeli pod obývákem. Naštěstí ne v kuse...

„Minulost je past, přítomnost je prezent “, zpíváte. Ale co budoucnost?  

Milan: Vzhledem k tomu, že tento rok je pro nás rokem oslav, tak chystáme různé speciálky, jedna z nich bude koncert na festivalu Metronom. Budeme tam mít jeden den svoji stage, kde budou hrát naše oblíbené kapely. Sami jsme si mohli vybrat. Přes léto budeme koncertovat na různých místech, a všechno pak směřujeme k  podzimu, kdy bude výstava v DOXu (Centrum současného umění o rozloze 6000 m2, poznámka redakce) v Praze a ta bude probíhat skoro čtvrt roku, od 29. listopadu do března, a v té době se bude konat spousta koncertů právě tam. Je tam zcela nový, krásně udělaný sál pro asi 600 lidí a tak bychom chtěli soustředit naši koncertní aktivitu přímo do DOXu.

A album?

Milan: Teď jedeme na soustředění na Vysočinu, tak snad nás něco napadne. Budeme dávat dohromady nápady, co každý sbírá a nahrává a uděláme nějakou valnou hromadu, z které snad něco vzejde!

Témata: rozhovor Tata Bojs