Lubošovi v životě nic nechybělo. Pak ale podlehl pokušení a přišel o všechno

Už je to pár let, kdy se začal psát můj příběh. Dnes jsem ze všeho venku a vím, že bych se do těch dob nikdy vrátit nechtěl, snad ale můj příběh pomůže těm, kteří si nyní prochází něčím podobným. Jmenuji se Luboš, je mi 47 let a byl jsem závislý na automatech.

Se závislostmi jsem nikdy v minulosti neměl problém. Nejsem náruživý pijan, cigarety mi nic neříkají a drog jsem se nikdy ani nedotknul. Sem tam si dám kávu nebo dobrou čokoládu, ale nikdy v mém životě nebylo nic, na čem bych byl vyloženě závislý.

Měl jsem rodinu, manželku a dvě děti. Ač jsem pracoval v zemědělství, kde výdělky nebyly v minulosti příliš vysoké, práce mě bavila a kolegy jsem si nemohl vynachválit. Když se ohlédnu zpětně, žil jsem vlastně spokojený život a nic mi nechybělo.

Před mnoha lety jsem to ale viděl jinak. Měl jsem pocit, že v mém životě není žádné vzrušení, jen do práce, z práce, domů k rodině, sem tam s kamarády na pivo, a spát. Třicítku jsem měl dávno za sebou a cítil jsem, že stárnu. A že můj život běží v zaběhnutých kolejích bez sebemenšího vybočení. 

Začalo mi stále více vadit, že nemám žádné zpestření. Vždy jsem žil poklidný život, a najednou mi přišel klidný až moc. Proto se párkrát stalo, že jsem v hospodě zůstal nakonec skoro sám, jen tak popíjel a domů se vrátil nad ránem ve značně pohrouženém stavu.

Stále více jsem přemýšlel nad tím, jak vybočit z té ubíjející šedi všedního dne, a rozhodl jsem se, že si párkrát za měsíc zajedu do vedlejšího města, které vzhledem ke své velikosti nabízelo přecejen větší množství volnočasových aktivit, než u nás na vesnici.

Začal jsem chodit do tamních barů, poznal nové lidi, hráli jsme šipky, kulečník, a i když jsem nepil, abych se pak mohl autem v noci vrátit domů, manželce začalo vadit, že se venku toulám po nocích. Nic jsem jí nechtěl vysvětlovat, a ona mi v ničem nechtěla bránit, tak jsme to vždy nějak přešli. 

Jednou v noci jsem se loučil s kamarády v jednom z barů, zaplatil a číšnice mi vrátila pár drobných. Řekl jsem jí, ať si je nechá jako dýško, ale ona odmítla a z legrace mi řekla, že jestli nevím co s nimi, můžu zkusit štěstí vedle v místnosti v automatu. Neměl jsem nejmenší ponětí, jak taková věc funguje, ale ten nápad mě zaujal. Viděl jsem spoustu lidí, jak je hrají, a neviděl jsem na tom nic špatného. Hra jako každá jiná, říkal jsem si. 

Nakonec jsem si řekl, proč to nezkusit, a pár drobáků do automatu skutečně naházel. Nevyhrál jsem nic a s nepořízenou se vrátil domů. Nakonec se z toho stala rutina, pokaždé když mi v baru vrátili drobné, šel jsem je hodit do automatu. Jeden den jsem ale přijel a zamířil si to k němu rovnou. Říkal jsem si, že přece není možné nikdy nic nevyhrát, a že to jednou určitě zlomím. A taky ano.

Měl jsem štěstí a automat mi skutečně vrátil poměrně velké množství peněz. Cítil jsem, že mám šťastný den, a tak jsem pokračoval v hraní. Ten den jsem vyhrál ještě jednou, a hodně zvažoval, jestli štěstěnu pokoušet znovu. Nakonec jsem výhru sbalil a odešel. V noci jsem ale nemohl usnout a hlavou se mi honila myšlenka, jestli jsem neměl přecejen pokračovat. Třeba bych vyhrál ještě více a mohli bychom si pak s rodinou dopřát například hezkou dovolenou.

Druhý den jsem se vrátil a všechny vyhrané peníze hodil do automatu. Nic. Nevyhrál jsem ani korunu. Asi jsem neměl svůj den, říkal jsem si, a tak jsem se den poté rozhodl zkusit to znovu. A další den opět.

Takto to pokračovalo nějakou dobu, než jsem zjistil, že mi z výplaty nic nezbylo. Do té další zbýval asi týden, a tak jsem se rozhodl vzít si peníze z rodinného účtu. Věděl jsem, že jakmile vyhraju, tak je tam opět vrátím. Ale nedařilo se, sem tam sice výhra přišla, ale nebyla nijak velká. Za ty týdny jsem do automatů dal tisíce korun a chtěl jsem je získat zpět. Věřil jsem tomu, a tak jsem tam začal jezdit každý den. Až jsem jednoho dne zjistil, že nám žádné peníze nezbyly. A manželka si toho všimla také.

Nechtěl jsem jí říkat, co jsem udělal, a tak jsem se vymluvil na to, že jsem půjčil kamarádovi. A že mi je brzy vrátí. Ve skutečnosti jsem si ale půjčil peníze já, protože jsem věřil, že až vše vyhraju zpátky, všechno vrátím a ještě něco vydělám. Ale týdny plynuly a já se zadlužil kde jsem mohl. Z výplaty se pokryly základní potřeby a zbytek mířil do automatů. Dluhy jsem nesplácel, namísto toho neustále narůstaly. A po čase to mé kamarády přestalo bavit. A manželku také.

Byl jsem zoufalý a nevěděl, co mám dělat. Dlužil jsem desetitisíce do rodinného rozpočtu a podobné peníze i kamarádům. Neměl jsem nic, a automaty mi chyběly stále více. Když se našel den, kdy jsem nehrál, neustále jsem na ně myslel. Věděl jsem, že mě určitě čeká výhra, jen potřebuji mít svůj šťastný den. A co když by zrovna v ten den, kdy jsem tam nebyl?

Jeden den se jeden z mých kamarádů zastavil u nás doma. Hledal mě a chtěl vědět, kdy mu vrátím, co mu dlužím. Nebyl jsem ale doma, hrál jsem, a v ten den se manželka poprvé dozvěděla, že jsem se zadlužil. Poté, co obešla ostatní mé kamarády a zjistila, kolik komu dlužím, mi na stůl položila žádost o rozvod.

Nevěděla co se děje ani proč, a ani to vědět nechtěla. Zruinoval jsem rodinný rozpočet a rodinu jsem rozbil. Rodinu i své přátelské vztahy. Ale nemohl jsem přestat. Věděl jsem, že potřebuju pomoct. A musel se obrátit na odborníky. Myslel jsem si, že tím tehdy všechno zachráním. Jenže bylo pozdě. Dlouhé měsíce závislosti mě připravily o vše. Nezbylo mi nic.

Od chvíle, kdy jsem si zruinoval život, uplynulo pár let. Bývalá manželka žije s jiným mužem, o kamarády jsem přišel, a s dětmi se vídám jen málo. Ze závislosti se mi podařilo po dlouhé léčbě dostat, všechny dluhy jsem nakonec splatil, a teď jsem, dalo by se říct, čistý a vyléčený.

Dodnes si ale vyčítám, že jsem těm strojům podlehl, a zničilo mi to do té doby šťastný život. Měl jsem svůj problém řešit dřív, někomu se svěřit, nebo vyhledat pomoc. Byla velká chyba, že jsem to neudělal, ale jsem rád, že jsem se z toho všeho nakonec dostal. Nedokážu si představit, kde bych byl teď, kdybych se ze své závislosti nešel léčit. 

Témata: Lidé Muži hazard