Lidé si dnes budou moci na mnoha veřejných akcích připomenout desáté výročí úmrtí dramatika, vůdčí postavy sametové revoluce a prvního českého prezidenta Václava Havla. V Praze se bude konat vzpomínkový projekt 10 let bez V. H., jeho myšlenky bude možné číst v tramvajích a autobusech a na Klárově se rozsvítí světelná instalace Jiřího Davida v podobě Srdce.
Na Václava Havla ale budou vzpomínat lidé i na mnoha dalších místech, jako třeba na Hrádečku na Trutnovsku, kde měl někdejší disident chalupu a kde také 18. prosince 2011 zemřel.
Projekt 10 let bez V. H. se uskuteční především v paláci Lucerna a v klubu Rock Café, Prahou také projde průvod a na sociálních sítích bude spuštěn videoprojekt s rozhovory. Vstup na všechny programy je volný.
V Kině Lucerna se bude promítat několik filmů o Václavu Havlovi včetně dokumentárního filmu Umění disentu od amerického režiséra Jamese Deana Le Sueura. V 18:15 začne beseda 10 let bez Václava Havla, na níž vystoupí tři muži, kteří všichni zažili Václava Havla osobně, ale každý z nich trochu jinak - Martin Palouš, Petr Jančárek a Robert Tamchyna.
V pasáži v Lucerně bude ode dneška do 23. prosince vzpomínková výstava fotografií 10 let bez V. H., které pořídilo 12 fotografovů jako třeba Karel Cudlín, Tomki Němec, Petr Našic, Ivan Prokop, Ibra Ibrahimovič nebo Lukáš Bíba. Uskuteční se také tradiční průvod Srdce na Hrad, v jehož čele se nese velké osvětlené srdce. Začne v 18:00 na Hradčanském náměstí, průvod srdce přinese na pódium Lucerna Music Baru, kde bude od 18:00 velký vzpomínkový koncert. Zúčastní se ho třeba Ivan Hlas Trio, Jiří Dědeček, Už jsme doma, Beata Hlavenková, Michal Hrůza s kapelou, Jaroslav Hutka, Varhan Orchestrovič Bauer a další. Akce bude živě přenášená mimo jiné na Youtube.
Producent projektu Robin Suchánek oslovil čtyři desítky osobností, které na Václava Havla vzpomínají a jejichž odpovědi zájemci najdou na YouTube kanálu. Jsou mezi nimi bývalý rakouský prezident Heinz Fischer, britský dramatik a oscarový scenárista Tom Stoppard, americká zpěvačka Suzanne Vega, spisovatelka Martina Formanová, diplomat a pedagog Martin Palouš, spoluzakladatel hnutí Verejnosť proti násiliu Fedor Gál, herec a režisér Jan Kačer či předseda Senátu Miloš Vystrčil.
Do připomínky výročí Havlova odchodu se zapojuje také Knihovna Václava Havla. Ve spolupráci s nadací Vize 97 a pražským dopravním podnikem vybavila v Praze autobusy a tramvaje některou z jeho myšlenek. Projekt Havel pro cestující přináší deset citátů, které Václav Havel napsal či pronesl během svého prezidentského mandátu.
Jako připomínku někdejšího červeného Srdce nad Hradem, které inicioval v roce 2002 výtvarník Jiří David jako své rozloučení s Havlem na postu prezidenta, se dnes rozsvítí další podobný Davidův umělecký objekt, tentokrát na Klárově. Bude svítit nad budovou Kunsthalle Praha, jejíž otevření jako nového centra umění se plánuje na únor. Srdce tentokrát bude zářit modře a stejně jako před téměř dvěma desítkami let by mělo zářit několik měsíců.
Václav Havel patří k nejvýraznějším osobnostem české historie
Poslední československý a první český prezident Václav Havel vstoupil do povědomí veřejnosti v 60. letech minulého století díky působení v divadle, během normalizace patřil k nejvýraznějším představitelům čs. disentu a po listopadu 1989 se stal vrcholným politikem. Bojovník za lidská práva a také někdejší vězeň totalitního režimu, který zemřel 18. prosince 2011 ve věku 75 let, vždy vyvolával silné emoce. Zatímco ve světě Havla - básníka, dramatika, esejistu, spisovatele, publicistu, myslitele a politika - většinou obdivují, názory na jeho působení v české politice se různí.
Nejsilnější vliv na domácí politiku měl Havel v prvním období po listopadu 1989, kdy se také mohl opřít o přízeň výrazné většiny obyvatel. Velkého uznání se mu dostávalo v zahraničí, opakovaně byl navržen na Nobelovu cenu za mír, síla jeho osobnosti napomohla vstupu ČR do NATO. "Prezident Havel učinil český národ hrdým. Pro mnoho lidí na celém světě znamená slovo 'Havel' a 'Čech' jedno a totéž. Havel položil Prahu a Českou republiku na mapu doby po studené válce," prohlásila o něm bývalá americká ministryně zahraničních věcí a česká rodačka Madeleine Albrightová.
V úřadu prezidenta, který Václav Havel zastával 12 let, zboural mnohá dosavadní tabu. Pražský hrad po nástupu do funkce změnil k nepoznání, otevřel ho veřejnosti i světu a vrátil mu ztracenou důležitost. Zatímco v zahraničí byl ikonou boje za svobodu a demokracii, v České republice jeho popularita v době jeho prezidentování spíše klesala. Jeho koncept takzvané nepolitické politiky měl řadu kritiků, kritizován byl i za příliš "měkký" postoj k bývalým komunistům a také za rozsáhlou amnestii vězňů odsouzených za bývalého režimu, kterou vyhlásil v prosinci 1989 krátce poté, co vystřídal Gustáva Husáka.
Ani velká autorita, kterou měl po prvním zvolení, nic nezměnila na rozpadu federace. Havel po parlamentních volbách v červnu 1992, ve kterých propadlo jemu blízké Občanské hnutí a po kterých slovenští poslanci zablokovali jeho znovuzvolení, abdikoval a následné dělení Československa se odehrálo bez jeho asistence. Období po jeho návratu do čela nového českého státu zase poznamenaly spory s tehdejším předsedou ODS a premiérem Václavem Klausem. A právě Klaus se v únoru 2003 stal novou hlavou státu poté, co vypršelo Havlovo druhé funkční období.
"Poprezidentskému" období jeho života dominovala lidská práva - opakovaně podpořil kubánskou opozici, disidenty v Bělorusku, angažoval se kolem situace v Barmě, Tibetu či Severní Koreji. Několikrát vyjádřil své obavy o osud demokracie v Rusku. Jako dramatik se Václav Havel znovu připomněl v roce 2008, kdy měla premiéru jeho nová hra Odcházení. Později době se věnoval projektu své prezidentské knihovny a natočil film podle své poslední hry, který měl premiéru v březnu 2011. Zemřel dva a půl měsíce po svých 75. narozeninách na své chalupě v Hrádečku na Trutnovsku.
Havel se narodil 5. října 1936 jako starší ze dvou synů stavebního podnikatele Václava Miloše Havla, spolumajitele Podniků bratří Havlů, kterým patřil mimo jiné pražský palác Lucerna a terasy na Barrandově. Po únoru 1948 rodinný původ výrazně ovlivnil jeho osud, někdejší student výběrového poděbradského gymnázia, vedeného po anglickém vzoru, se mohl jen vyučit chemickým laborantem. Teprve později směl vystudovat večerní gymnázium a až v polovině 60. let, kdy už měl za sebou premiéry prvních her, absolvoval dálkově dramaturgii na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění.
Do literárního života vstoupil tehdy devatenáctiletý Havel v roce 1955, když poprvé publikoval v časopise Květen, v roce 1964 vydal jak první verzi básnické sbírky Antikódy, obsahující experimentální poezii, tak studii o Josefu Čapkovi, kterou napsal spolu s Věrou Ptáčkovou. V půlce 60. let se prosadil zejména jako dramatik a do literatury výrazně zasáhl až po srpnu 1968. Jeho první jednoaktovka Rodinný večer z roku 1959 se premiéry dočkala až po čtyřech dekádách. Jako první Havlova hra se na jeviště dostala v prosinci 1963 Zahradní slavnost, která měla o necelý rok později premiéru i v Schillerově divadle v Západním Berlíně.
S divadelním světem se Havel nejdřív podrobně seznámil jako kulisák v Divadle Na zábradlí, kan nastoupil v roce 1960 poté, co nebyl přijat na DAMU. Časem se vypracoval na dramaturga, autorsky spolupracoval na několika představeních a působil i jako asistent Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských. Nakonec se prosadil jako dramatik, první hry psal pro domovské Divadlo Na zábradlí (Vyrozumění či Ztížená možnost soustředění). Po nástupu normalizace Havel uplatnil svá dramata v zahraničí, na česká jeviště se Žebrácká opera (1972), Audience (1975) nebo Largo desolato (1984) dostaly v hojné míře až po listopadu 1989.
Jeho hlas začal být ve veřejné diskusi slyšet už koncem 60. let, podílel se na protiokupačním vysílání rozhlasu v roce 1968 a od 70. let se Havel zařadil mezi nejvýraznější postavy disentu. Vystrnadit jej z republiky se režimu sice nepodařilo, dostat do vězení ano - už po vzniku Charty 77, později ještě několikrát, celkem téměř na pět let. Ve vězení také silný kuřák Havel prodělal těžký zápal plic, což natrvalo ovlivnilo jeho zdraví. Už jako prezidentovi mu v prosinci 1996 lékaři kvůli nádoru odebrali část plíce, postihlo jej i prasknutí tlustého střeva a dramatická operace na dovolené v Innsbrucku na jaře 1998.
Do prezidentského úřadu jej zvolil prosinci 1989 stále ještě komunisty ovládaný parlament, podruhé to bylo v červenci 1990 už Federální shromáždění vzešlé v prvních svobodných voleb. O dva roky později, kdy bylo zřejmé, že společný stát zanikne, Havel z funkce prezidenta odstoupil. Ani jeho velká autorita nic nezměnila na vleklých diskusích o státoprávním uspořádání a následném rozpadu Československa. Po vzniku samostatné ČR se v lednu 1993 stal jejím prvním prezidentem a na další pětileté období jej parlament zvolil v roce 1998. V úřadu prezidenta Havel zboural mnohá dosavadní tabu, jeho koncept takzvané nepolitické politiky však měl řadu kritiků.
Havlovou zásluhou mimo jiné neprošla novela volebního zákona z dílny ODS a ČSSD, která zvýhodňovala úspěšnější strany, tedy v té době právě tyto dvě strany. Po přehlasování jeho veta Sněmovnou se Havel (a s ním později i skupina senátorů) se obrátil na Ústavní soud, který většinu jeho námitek uznal. Jedním z neměnných pravidel prezidenta Havla bylo to, že odmítal jednat s politiky KSČM. Setkával se s nimi jen v rámci hromadných schůzek se zástupci parlamentu. Naopak pravidelně komunikoval se zástupci různých občanských iniciativ a prosazoval jejich zapojení do veřejného života.
Zatímco Havlovo působení na domácí politické scéně není vnímáno jednoznačně, v zahraničí je nejznámějším českým politikem polistopadového období. Jeho snahou vždy bylo zajistit návrat ČR mezi západní demokratické země a především začlenit zemi do Evropské unie a Severoatlantické aliance. Havel také udělal velký kus práce pro propagaci země. Sloužily k tomu také jeho časté a mediálně sledované cesty. Asi neslavnější byla první návštěva Spojených států v únoru roku 1990, která se uskutečnila necelé dva měsíce po Havlově zvolení. Jeho projev v Kongresu 21. února si tehdy vysloužil aplaus na otevřené scéně.
Havlův osobní život po listopadu 1989 poznamenaly dvě zásadní události. V lednu 1996 zemřela jeho manželka Olga, se kterou se oženil v roce 1965 a jež si získala respekt široké veřejnosti zejména svou charitativní prací. A o rok později se oženil s populární herečkou Dagmar Veškrnovou, což vyvolalo rozporné reakce a manželům zaručilo trvalý zájem bulvárních médií.
Témata: Václav Havel