V mých 19 letech od nás odešel táta. Po roce jsem se dozvěděla strašnou pravdu o své rodině, píše čtenářka

Jmenuji se Pavlína a je mi 22 let. Poslední tři roky života pro mě a mou rodinu nebyly příliš šťastné. V mých 19 letech nás beze slova opustil táta. A dlouho jsem neměla ani zdání, proč se to stalo. 

Došlo k tomu v létě prakticky ze dne na den. Táta byl hodný, nikdy mi nic nevyčítal, přistupoval ke mě nejen jako k dceři, ale i jako ke kamarádce. Měli jsme spolu krásný vztah, stejně jako měli on s mou mámou. 

Rozuměli si prakticky ve všem. Nepamatuju si, že by se někdy pohádali, že by si v něčem nerozuměli, byli jsme prostě pohodová, spokojená a idylická rodina. Až do dne, kdy se o jednom letním víkendu odstěhoval.

Večer před tím se máma s tátou pohádali. Bylo to asi poprvé, kdy jsem je slyšela na sebe křičet, ačkoliv důvod jsem neznala. Pořádně mě to rozhodilo, hádky se u nás doma nevedly vlastně nikdy, a najednou nejen že nastala, ale nebyla vůbec malá.

Nechtěla jsem se mezi ně plést, neptala jsem se. Zavřela jsem se do pokoje, dala si sluchátka a snažila se nevnímat, co se děje kolem. Uprostřed noci jsem usnula a když jsem se ráno probudila, našla jsem mámu v slzách a vyklizenou skříň. Řekla mi, že táta odešel.

Pochopitelně mě zajímalo proč, máma ale tvrdila, že to neví. Řekla mi, že jí oznámil, že od nás chce odejít, ale důvod prý nevěděla. Část hádky jsem slyšela, ale myslela jsem si, že předmětem sporu jsou třeba materiální nebo finanční problémy. Táta křičel věty jako "jak jsi mi to mohla udělat?" nebo "proč jsi mi to neřekla?", tak jsem se na ně mámy zeptala. 

Máma ale tvrdila, že se mezi nimi nic nestalo. Moc se mi to nezdálo, ale nechtěla jsem jí víc utápět ve starostech. Obě nás to srazilo na kolena. Najednou jsme se musely naučit žít bez něj, a to bylo strašně těžké.

Postupem času jsme se začaly smiřovat s tím, že jsme na vše samy, a i když jsem mámě přála, aby byla šťastná, ona si odmítala najít nového partnera. Tvrdila, že miluje stále jen jednoho, a já jsem na ni netlačila. Po roce od odchodu táty ale přišel šok. Ten, koho milovala, totiž nebyl můj táta.

Jedno ráno mi zazvonil telefon a v něm se ozval táta. Rok jsem s ním nemluvila, ale po hlase jsem ho poznala hned. Chtěl se se mnou sejít, ale prosil, ať o tom máme neříkám. Vymluvila jsem se, že jdu za kamarády, a s tátou se potkala. A on mi řekl něco, na co nikdy nezapomenu. Nebyl můj skutečný otec.

Důvodem, proč odešel, bylo, že se to teprve rok předtím dozvěděl on sám. S mou mámou doma popíjeli a ona mu ve slabší chvilce po krátké diskuzi přiznala, že není můj táta a já nejsem jeho dcera. Máma tátu podváděla s mužem, kterého roky milovala. Ten by ale nebyl schopen se o nás postarat a finančně nás zajistit, proto s ním ve chvíli, kdy otěhotněla, přerušila styky. Nikdy na něj ale nezapomněla.

Můj skutečný otec tak dodnes neví, že má dceru. Můj nevlastní táta si 19 let myslel, že jeho dcerou jsem já. A já 20 let žila v domnění, že je mým skutečným otcem můj táta. A co hůře, kdo je můj skutečný otec dodnes nevím.

Poté, co jsem se to dozvěděla, jsem se od mámy odstěhovala. Nedokázala jsem jí zapomenout co udělala, především to, že to tak dlouho všem tajila. Našla jsem si přítele, žijeme spolu a s mámou se nevídám. S mým nevlastním tátou máme dobrý vztah, voláme si, navštěvujeme se, a i když víme, že nás biologicky nic nespojuje, stále jsme skvělí kamarádi.

Ani jeden ale mámě nedokážeme odpustit to, co nám udělala. Přála bych jí, aby byla šťastná, aby našla toho muže, kterého skutečně milovala, aby našla mého pravého otce. Ale já u toho být nechci, i když vím že za to nemůže, nechci ho poznat ani vidět. Můj táta je ten, kdo se o mě celý život staral. 

Témata: Lidé ženy