RECENZE: Like House je vykradená show Netflixu pro děti, kde trapnost zápasí s nudou

Je známým faktem, že televize plodí influencery. Nejeden úspěšný člověk na sociálních sítích začínal jako televizní hvězdička, a nejúspěšnější český (dnes už bývalý) youtuber Jirka Král je toho důkazem. Je ale také známo, že opačně tato rovnice nefunguje.

Zároveň ale musíme podotknout, že mnoho úspěšných tiktokerů, instagramerů, youtuberů nebo streamerů se nemůže chlubit ani oslnivým vzděláním, ani klíčovými znalostmi specializovaných oborů. Jejich popularita v řadě případů staví pouze na umění zaujmout diváky, a není proto divu, že často jsou to ti mladší.

Ti však dnes holdují spíše světu internetu a televize je pro ně reliktem z antických dob. I to je důvodem, proč pořady postavené právě na influencerech prakticky vždy propadly a skončily leckdy až ostudným hodnocením. Hrajeme s Alim, Šéfík internetu, Aliho parťáci a další podobné rychlokvašky z obrazovek zmizely stejně rychle, jako se na nich objevily.

Televize se zkrátka mohly už dávno přesvědčit, že známá tvář na úspěch nestačí. Stahovák Vojty Kotka a Jiřího Mádla příliš úspěchu před více než deseti lety nesklidil, stejně jako talk show Leoše Mareše. Pro úspěch je potřeba mít více, a právě v tu chvíli přichází na scénu nová reality show Like House. Která se nepoučila a chyby svých předchůdců opakuje.

Originální a jedinečné? Ani zdaleka ne

Televize Prima Like house popisuje jako "jedinečný formát, který nemá v českém televizním éteru obdoby". Ve skutečnosti je ale nová reality show vším, jen ne originální. Sice jde o původní český pořad s influencery, přesto ale vychází z jednotného konceptu, který už v roce 1992 představila MTV na základě dokumentárního pořadu An American Family z roku 1973.

Princip je přitom stále stejný. Vzít partu lidí, zavřít je někam, kde jsou kamery, a bavit se jejich sledováním. V Česku jsme zažili několik obdob tohoto formátu, například v podobě show VyVolení a Big Brother. I tyto soutěže stvořily na svou dobu populární tváře, z nichž na málokterou si ale dnes někdo vzpomene.

Aby nešlo jen o opakování suchého a zašlého konceptu s "Terezkou na obrazovce", namísto doprovodu živého moderátora tvůrci vsadili na rádobyumělou inteligenci, tedy na moderátorský hlas převedený do robotické podoby přehrávaný skrze reproduktor. Chtělo by se říci, že jde o obdobu Lany, virtuální asistentky na bázi Alexy, kterou představil Netflix v úspěšné realisty show Too Hot to Handle, ale není to tak úplně pravda.

Nejde totiž ani tak o obdobu, jako o doslovnou kopii. S tím rozdílem, že v Like House se jmenuje Lucia, a spisovná mluva jí dělá trochu problém. Čili ani v tomto ohledu nejde o nic nového. Na druhou stranu, pořad nedělá pořadem jen jeho průvodce, ale, a především, účastníci, neboli soutěžící.

Ti mohou v show vyhrát až půl milionu korun, což pravděpodobně není částka, která by je nějak závratně vytrhla. Ostatně to, že jsou influenceři bohatí, se dozvíme už během prvních pár minut pořadu. Motivace všech je tedy jasná. Zatímco televize sází na sledovanost, kterou by měly zajistit právě známé tváře se stovkami tisíc followerů na internetu, influenceři chtějí svůj vliv rozšířit do televize. Kam se ale bohužel vůbec nehodí.

Do televize nepatří každý, od internetu se liší

Internet a televize jsou dvě zcela odlišné platformy. Zatímco na internetu je nabízený kontent rozsáhlý a každý si může najít to své, televize mají poměrně nelehký úkol zaujmout v daném vysílacím čase co nejširší publikum. 

Není proto divu, že do prime time se nasazují filmy a pořady, které mají potenciál mířit na masy lidí. Buď jde o hollywoodské trháky, české úspěšné seriály, léty prověřené talk show nebo reality show. Které však jen málokdy vyobrazují skutečnou realitu.

Ve skutečnosti je jejich tvorba podstatně složitější. Výběr účastníků často probíhá pod psychologickým dozorem a producenti musí bedlivě zvažovat, kdo z přihlášených bude pro diváky natolik zajímavý, aby je udržel u obrazovek. VyVoleným se to povedlo, Výměna manželek v tom exceluje také. 

Like House ale z podstaty věci ne, a ani v zásadě nemůže. Ani jedna z nabízených sedmi osobností totiž není zajímavá pro masy diváků. Pro dospělé sledující bude pořad jednoduše naivní, což ostatně potvrzuje jak mizerné hodnocení pořadu napříč internetem, tak i velmi kritické ohlasy.

Pro mladší publikum, pro které je pořad přizpůsoben i vysílacím časem, pak sice může být možnost vidět své oblíbené tvůrce obsahu v jiném prostředí lákavé, je ale jen otázkou času, než se to přetaví v neutuchající nudu. Vyjma pubertálních debat s romantickým podtextem a hodnocení toho, co jsme na obrazovce viděli před 10 vteřinami (což je častý nešvar českých show), se totiž neděje prakticky nic. 

Udělování liků a disliků je nezáživné až otravné. Úkoly a hosté mají snahu pořad obzvláštnit a vytvořit dojem, že se děje aspoň něco. A když už divák získá pocit, že následujících pět minut by mohlo být zajímavých, v prostřihu se objeví jeden z influencerů, který se očividně chabou slovní zásobou snaží okomentuje své pocity. 

Like House si diváky najde, jako celek ale nefunguje

Jeden z účastníků v medailonku podotknul, že by chtěl starším divákům ukázat influencery v dobrém světle. Je otázkou, kdy s tím hodlají začít, protože zatím se tak nedaří. Sledovat partu lidi vytrženou ze svého přirozeného prostředí bylo zábavné v Survivor, ale tady bohužel ne. 

Pořad se zatím naopak profiluje jako lehce trapný až naivní, a především nudný. Historie už dávno ukázala, že pokud se zvolí správné obličeje, není překážkou ani to, že je nikdo nezná. V Too Hot To Handle to fungovalo skvěle, a ani přesto neměla tahle soutěž bůhvíjak kladné hodnocení. Like House, který si z ní bere očividnou inspiraci, vsadil na jiný koncept, a ten se zkrátka nepovedl.

Během půlhodinové stopáže je navíc těžké rozvíjet jakkoliv duchaplné zápletky, na druhou stranu je dobře, že není delší. Dospělí diváci jsou ušetřeni "vymývání mozků", jak se o pořadu hovoří na sociálních sítích, a ti mladší by pozornost stejně déle neudrželi.

Je navíc otázkou, jestli je soutěž bude bavit celé tři měsíce, po kterých má na obrazovkách běžet. Data o sledovanosti ale bohužel v době psaní recenze dostupná nejsou a jediné, z čeho se můžeme odrazit, jsou čísla sledujících na sociálních sítích. Mezi staršími oblíbený twitter ale stránku nemá vůbec, na facebooku je počet sledujících žalostně nízký, až instagram vykazuje pár desítek tisíc. A také spoustu nevraživých komentářů od znechucených diváků.

Verdikt? Říká se, že člověk by měl zkusit vše, v případě Like House ale nikdo o nic nepřichází. Kdo neuvidí ani jeden díl, jeho život se nijak nezmění. Komu se pořad líbí, ať jej sleduje ať ho baví. A ten, komu se nelíbí, je zkrátka v sociální skupině lidí, která ocení kvalitnější obsah.

Ani jedna strana by však neměla kvůli zde prezentovaném vzorku sedmi osob zanevřít na všechny tvůrce internetového obsahu. Řada z nich je totiž skutečně kvalitních a nabízí zajímavý a mnohdy i výukový kontent. Namátkou můžeme zmínit například Dejepis inak, Marka Valáška nebo Bronislava Sobotku, kteří svůj vliv staví na studiem a praxí nabitých zkušenostech a znalostech. Takoví influenceři by se ale do podobné reality show dobrovolně nikdy nepřihlásili.

Témata: Like house recenze