Začal jako tanečník, skončil jako herec. Jaká je životní cesta Vlastimila Harapese?

Pokusil se prorazit i v politice a nyní je uměleckým ředitelem Mezinárodní konzervatoře Praha. V sobotu 24. července oslaví pětasedmdesátiny.

Na jevišti české první scény Harapes působil 20 let, za tu dobu zde vytvořil zhruba pět desítek rolí. Vedle svých tělesných dispozic a skvělé techniky v nich zúročil i herecké nadání. Sólistou baletu Národního divadla byl do roku 1988, po listopadu 1989 pak pracoval 12 let jako umělecký šéf souboru. Na závěr svého angažmá se Harapes stal jako jeden z mála umělců čestným členem Národního divadla. Jeho celoživotní mistrovství bylo oceněno Cenou Thálie za rok 2011.

Cesta kluka z vesničky Droužkovice na Chomutovsku k baletu připomíná tak trochu filmový příběh Billyho Elliota, hrdiny, který se rozhodne následovat svůj sen a stát se tanečníkem. Harapes se narodil 24. července 1946 jako šesté dítě, benjamínek a jediný kluk v rodině. Sestry byly o mnoho starší. Byl živým dítětem a aby vybil energii, chodil do hudební školy a rytmiky. V roce 1960 Harapese přijali na pražskou konzervatoř, začátky ale byly krušné.

S klasickým tancem se trápil až do čtvrtého ročníku, než pochopil, proč musí udělat ten či onen pohyb, aby jím vyjádřil to, co přesně potřebuje. Absolvoval ale s vyznamenáním a v roce 1966 dostal smlouvu do Národního divadla. Svým způsobem tak Harapes vyplnil i sen své maminky o baletu. Posléze se zdokonalil na stáži v Petrohradě u A. I. Puškina, který mimo jiné vychoval takové taneční hvězdy, jako byli Rudolf Nurejev či Michail Baryšnikov.

Vlastimil Harapes účinkoval zhruba v 50 různých tanečních představeních první scény. Tančil také na celé řadě světových baletních scén, od roku 1977 do roku 1983 byl stálým hostem v Německé porýnské opeře v Düsseldorfu a Duisburgu.

Klíčovým okamžikem Harapesovy kariéry byl rok 1971, kdy se stal sólistou baletu a zažil první úspěch v Prokofjevově Romeovi a Julii. Milovníci baletu nezapomenou na jeho Merkucia, kterému vtiskl fanfarónství, humor i provokující rošťáctví, ale ani na Romea, kterého tančil 20 let. Úspěchy přibývaly doma i v zahraničí, například v Německu, stejně jako role - od princů v Labutím jezeře a Giselle až po vynikajícího Spartaka či Fauna ve Faunově odpoledni.

S aktivním tancem Harapes skončil ve 45 letech. Se Zlatou kapličkou se rozloučil rolí Romea v roce 1988, ale ještě vedl baletní soubor Laterny magiky a tančil Odyssea ve stejnojmenném projektu. V letech 1990 až 2002 byl pak choreografem a šéfem baletu Národního divadla. Odchodu Harapes nelitoval. "Jsem jediný baleťák na světě, který se přeorientoval na herce, a to jak muzikálového, tak i takzvaně vážného," komentoval změnu tvůrčí práce.

S herectvím ostatně začal už za studií. Po debutu ve Starcích na chmelu (1964) se objevil v Markétě Lazarové (1967). Velkou popularitu u diváků mu přineslo melodrama Den pro mou lásku (1976) s Martou Vančurovou, komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978), pohádka Panna a netvor (1978) nebo filmy Operace mé dcery (1986) a Bolero (2004).

Harapes býval porotcem různých tanečních soutěží, objevil se i jako arbitr v televizním pořadu StarDance ... když hvězdy tančí a ve slovenské soutěži Hvězdy na ledě. Věnuje se charitativním projektům, od roku je 1990 čestným předsedou Českého hnutí Speciálních olympiád, členem rady Kiliánovy nadace, čestným presidentem občanského sdružení Balet Globa. V srpnu 2016 vstoupil do Síně slávy Národního divadla.

Ve volbách do Senátu v roce 2016 kandidoval jako nestraník za hnutí ANO 2011 v obvodu Praha 6. Se ziskem 13,3 procenta hlasů skončil na čtvrtém místě a do druhého kola nepostoupil.

Harapes byl dvakrát ženatý; jeho manželkami se staly herečka a psychoterapeutka Elena Strupková a zpěvačka Hana Zagorová.

Témata: Vlastimil Harapes