Před 106 roky něco potopilo "nepotopitelný" Titanic. Ale co?

Když se vydáme do historie a podíváme se, kolik těch eventualit už bylo, budeme si občas připadat jako v nějakém přednáškovém sále, kde je maketa zmíněné lodi a přítomný šéf s ukazovátkem hledá ty části lodi, které se ještě nestaly příčinou katastrofy. A tak se pohybujeme na poli technického selhání, lidského pochybení, nechybí ani konspirační pojišťovací podvody nebo prostě náhoda se vším všudy. Ostatně jak to bývá – Titanic není jen dobrá obchodní značka, spolehlivě přitahuje pozornost lidí a čas od času si pomáhá reklamou, která není tak docela pravdivá. Záleží na tom, jak moc si budeme hrát se slovíčky.

Titanic je hodnocen jako nejluxusnější, svého času největší a nejrychlejší osobní parník. Prostým nahlédnutím do archivů zjistíme, že ne všechno je docela přesně uvedeno. Nejluxusnější – to je věc názoru, protože už v té době existovaly nádherné konkurentky Lusitania a Mauretania konkurenční Cunard Line, stejně tak francouzské plovoucí paláce ohromovaly jedinečným interiérem. Největší – tady je nutné dodávat velice striktně: v době spuštění na vodu. A i v tom okamžiku už bylo jasné, že by si Titanic své prvenství dlouho neudržel – před dokončením byla Aquitania, mající sice jen o pár metrů, ale přesto větší rozměry, Německo připravovalo své gigantické trio Imperator, Vaterland a Bismarck, proti němuž byl Titanic podstatně menší, a navíc White Star Line měla v záloze poslední loď ze zamýšleného tria, dokončovanou pod názvem Gigantic (po katastrofě Titanicu přejmenovaný na Britannic). Co se týče rychlosti, tady ho hravě převyšovalo už zmíněné duo od Cunardů, dokonce o čtyři resp. pět uzlů (takže lodi pluly o  7,5 resp 9 km/h rychleji). Dokonce i sesterský Olympic měl o 60 členů bohatší posádku…

Poslední zveřejněná verze novináře Senana Maloneye jako by z oka vypadla dávnému příběhu mistra dobrodružných románů, Francouze Julese Verna. Ten publikoval v roce 1875 knihu Le Chancellor (v češtině pouze Chancellor) o plavbě lodi, v jejímž podpalubí zuří požár, který se posádce nedaří zvládnout. Také tato loď svůj boj s ohnivým živlem prohraje. Můžeme se dohadovat, zda by oheň dokázal intenzivně hořet celých 15 dní, aby si toho nikdo na palubě nevšiml. Kdo se podívá na dobový plánek tehdejších parníků, najde neuvěřitelné množství průduchů a různých skulin, kudy by unikal kouř nebo by požár měl být cítit. Ostatní argumenty mohou znít logicky, pokud ovšem vezmeme jako bernou minci fakt, že by se tak společensky vysoce postavená osoba jako J. P. Morgan rozhodla riskovat svou reputaci.

Ostatně Maloney není první, kdo s teorií požáru v podpalubí přišel. Stejnou teorii už v roce 1987 zmiňoval francouzský nezávislý pátý televizní kanál jen s tím rozdílem, že podle něj posádka kritickou situaci nezvládla a 15. dubna 1912 ráno kotle vybuchly.

V září 2010 přišla s další „neprůstřelnou“ verzí vnučka druhého důstojníka Titanicu Charlese Herberta Lightollera. Paní Louise Patten nabyla přesvědčení, že za ztroskotání lodi mohl kormidelník Robert Hitchins, který v panice otočil nejdřív kormidlem na opačnou stranu, než mu přikázal první důstojník William Murdoch. Hitchins stejně jako někteří členové posádky se údajně nepřeorientoval na nový způsob ovládání parníků, který byl jiný než u plachetnic. Pokud se s tak vágním vysvětlením spokojíme, jsou tu další otázky – sama svědkyně, která o svém objevu napsala v roce 2011 román Good As Gold, uvádí, že Lightoller u zmíněného incidentu vůbec nebyl. Samozřejmě ho někdo mohl informovat, ale pak nastává další otázka, kterou Louise Patten nevysvětlila. Pokud vezmeme jako bernou minci skutečnost, že Lightoller musel pod přísahou lhát vyšetřovacím komisím jak v USA, tak ve Velké Británii (údajně kvůli tomu, aby zachránil White Star Line před ostudou a finančním krachem), proč se s tímto odhalením čekalo 58 let od Lightollerova úmrtí? Bylo to jenom proto, že autorka sama svědectví svého děda osobně neslyšela, protože se narodila dva roky po jeho smrti? O Lightollerově tajemství jí vyprávěla jeho dcera a Louisina matka Sylvia.

Stejně tak se v roce 1997 objevilo další vysvětlení – za všechno mohly „ošizené“ nýty. Byly údajně vyrobeny z méně kvalitního materiálu a pod tlakem vody se lámaly a praskaly. Jenže o rok po fantastickém objevu se ozval předseda newyorské Společnosti pro zachování Titanicu George Tulloch a prohlásil, že po důkladném prozkoumání na vědecké bázi procento strusky v nýtech dokonce odpovídá nejen normám z roku 1912, ale i těm z letopočtu 1998.

Autor literatury faktu, jehož díla se týkají rozličných témat (atentát na R. Heydricha, osudy J. Haška, problematika sudetských němců, Konrád Adenauer či lední hokej) se rozhodl objasnit příčinu zániku Titaniku v době stého výročí. Jde o Jana Kopeckého, který po své emigraci do Vídně a následném přesunu do Německa přijal v roce 1975 jméno Jan Berwid-Buquoy. Hlavní linií jeho teorie je pojišťovací podvod, spáchaný v důsledku kritické finanční situace ve společnosti White Star Line a v Morganově trustu International Mercantil Marine. Podle názoru autora nikdo loď nechtěl pojistit, protože byla v podstatě plovoucí troskou. Nakonec se podařilo přesvědčit ústav Lloyd’s, který se uvolil v případě zániku plavidla vyplatit v dnešní měně 30 milionů eur. Parník byl dle konspiračního názoru dopraven na souřadnice 41° 43‘ severní šířky a 49° 56‘ západní délky, aby mohl klesnout do hloubky 3820 metrů, odkud by v tehdejší době nemohl být v žádném případě vytažen. Potíž je podle Berwida-Buquoye v tom, že v téhle oblasti se v dubnu obvykle žádné ledovce nenacházejí. Pokud šel Titanic ke dnu po řízené explozi, nelze ji svést na přehřáté kotle, které po zatopení mořskou vodou explodovaly. Což je údajně nesmysl, protože by pouze došlo k prudkému ochlazení a vyhasnutí.

Pokud Berwid-Buquoy uvádí pouze povšechné důvody, existuje i varianta, že v pozadí pojišťovacího podvodu byla událost, která se odehrála 11. září 1911. Tehdy se v přístavu srazil Olympic, sesterská loď Titanicu, s vojenským křižníkem HMS Hawke. Výsledkem byla dvanáctimetrová díra v trupu Olympicu a jeho dočasné vyřazení z provozu. Dokonce Titanic, v té době dostavovaný, musel udělat v Belfastu v loděnici Harland & Wolff Olympicu kvůli opravě místo. A to byl základ zmíněné konspirace. Soud rozhodl v neprospěch White Star Line, protože příčinou nehody byla podle soudu špatná navigace Olympicu, takže nebylo možné žádat pojišťovnu o proplacení oprav a ani vymáhat ušlý zisk. Tehdy se prý zrodil nápad – poškozený Olympic „převléci“ do kabátu Titanicu a poslat ho ke dnu, aby se náklady vrátily. Ve své podstatě to nebyla taková utopie, protože šlo o sesterské lodi. Z dokončovaného Titanicu se pak měl stát Olympic. Každopádně bylo prý vybráno místo, v jehož blízkosti se měly pohybovat záchranné lodi, politováníhodná srážka s ledovcem by pak byla vykázána pojišťovně. Proč to tedy nevyšlo? Konspirátoři tvrdí, že fatálně selhal radista Phillips, který se spletl při udání polohy potápějícího se parníku, takže připravené lodě zamířily úplně jinam.

Titanic nedá asi hodně lidem spát, proto se možná dočkáme dalších objevů a vysvětlení jeho smutného konce. Přitom svět plovoucích paláců má i další zajímavá a mnohem dramatičtější témata, ve kterých se to také hemží dohady, rozporuplnými názory, dramaty i ztrátami na životech. Ať šlo o německou prvoválečnou flotilu převzatou Američany, plavidla Lusitania, Normandie, Britannic, Andrea Doria či Queen Mary a Queen Elizabeth – a to jsou jen ta nejslavnější jména. Není vyloučeno, že se k nim v budoucnu vrátíme.

Témata: Titanic