Daň z nemovitostí a její zvýšení: Expert naznačil, k čemu by vedlo

Nyní výnos ze zdanění nemovitostí odpovídá v ČR zhruba 0,2 procenta, což je po Estonsku druhý nejnižší podíl v rámci OECD.

Ponechme stranou, že zvýšení daně z nemovitosti je v rozporu s předvolebními sliby koalice Spolu, která je hlavní silou nynější vládní pětikoalice. Ostatně ještě loni se vládní představitelé vyjadřovali v tom smyslu, že zvýšení jakékoli daně je po ně tabu. Nyní už přešli k argumentaci, že nebudou navyšovat celkové daňové inkaso v poměru k HDP, tedy takzvanou složenou daňovou kvótu. Přičemž ovšem už navyšování jednotlivých daní nevylučují.

Všimli si toho, že jim současná rapidní inflace výrazně nafukuje ukazatel (nominálního) HDP, ale už ne nutně všechny daňové příjmy. Proč to tedy nechat jen tak být. Daň z nemovitých věcí se vypočítává podle druhu nemovitosti, výměry bytu, koeficientu podle velikosti obce a místního koeficientu. Není nutně navázána na inflaci.

Jestliže stoupá inflace, stát vybírá automaticky více třeba na DPH. To proto, že DPH se počítá z ceny zboží či služeb a pokud ta ze samotné definice inflace stoupá, roste i příslušné inkaso státu. Stejně je tomu třeba i u daně z příjmu fyzických či právnických osob. Nikoli však v případě daně z nemovitosti.

Četné nemovitosti, například byty v panelových domech, v současnosti zlevňují i o desítky procent. Přesto stát na příslušné dani může už za rok touto dobou vybírat dvojnásobek. A stále budou moci vládní politici tvrdit, že nenavyšují celkové daňové inkaso v poměru k HDP. Protože jim, jak víme, inflace nafukuje ukazatel nominálního HDP. Před volbami ale slibovali nezvyšování daní, nikoli nezvyšování složené daňové kvóty. To je rozdíl.

Hlavním problémem zvýšení daně z nemovitosti je to, že může dále rozevřít příjmové nůžky mezi třídou vlastníků nemovitostí a třídou nájemníků. Majitelé nemovitostí totiž budou v celé řadě případů úspěšně přenášet vyšší daňové zatížení na své nájemníky, jimž zkrátka o příslušnou částku daně nájem zvýší. Nájemné v Česku nadále roste, na rozdíl od ceny nemovitostí v řadě oblastí. Růst cen nájemného značí, že pronajímatelé jsou stále v poměrně komfortní situaci. Pokud nepřenesou vyšší daň z nemovitosti na své nájemníky celou, přenesou alespoň její podstatnou část.

Ti vlastníci nemovitosti, kteří ve své nemovitosti sami bydlí, pochopitelně takovýto přenos daňového zatížení uskutečnit nemohou. Zde však navýšení daně narazí na další nepříznivý sociální aspekt. Řada vlastníků nemovitostí v Česku se z důvodu na evropské poměry nadprůměrného podílu vlastnického bydlení rekrutuje z řad třeba nižších středních vrstev nebo vrstev vyloženě chudobných, alespoň tedy chudobných z hlediska výše jejich pravidelného příjmu. Takže opět, zvýšení daně z nemovitostí vedle zmíněné třídy nájemníků nepříznivé zasáhne ty relativně chudé vlastníky nemovitostí. Například starobní důchodce, kteří svoji nemovitost, v níž dožívají, získali „za hubičku“ třeba během vlny privatizací bytového fondu nebo díky restitucím v 90. letech minulého století.

Pro příjmově chudé vlastníky nemovitostí, kteří třeba pobírají citelně podprůměrný starobní důchod, je zvýšení daně z nemovitosti pochopitelně daleko palčivějším problém než pro zajištěné vlastníky nemovitostí, a zvláště v současnosti, kdy panuje bezpříkladná energetická drahota a mimořádně vysoká obecná inflace.

Pokud tedy Fialova vláda nakonec ke zvýšení daně z nemovitosti přikročí, mělo by její inkaso plně zůstat na účtech příslušných obcí, jak je tomu nyní. Jenže ministr financí Zbyněk Stanjura podmiňuje její zvýšení tím, že by alespoň část inkasa daně z nemovitosti nově mířila do státního rozpočtu. Přitom jestliže budou mít příjem z daně výhradně obce, budou moci snáze realizovat například projekty sociálního bydlení – třeba i pro seniory. Dále se tím podpoří regionální rozvoj, protože obce budou mít větší motivaci, aby v příslušném katastru lidé zůstávali, a nestěhovali se pryč. A konečně budou mít i více peněz na to, aby si zkvalitněním infrastruktury nebo třeba výstavbou školek lidi na svém katastru udržely.

Uspokojivý regionální rozvoj by postupně přivíral nůžky mezi jednotlivými regiony, což by tlumilo negativní sociální dopad zvýšení daně z nemovitostí na nájemníky nebo chudé vlastníky nemovitostí. To proto, že by sice odváděli na dani z nemovitosti více, ale tyto peníze by zůstávaly v regionu a za předpokladu rozumného využití těchto prostředku pomáhaly zlepšovat celkovou životní úroveň zejména v zaostávajících regionech.

Témata: Daně Lukáš Kovanda Daň z nemovitosti