Peklo jménem schizofrenie? Nemocná žena promluvila o svém milostném životě!

Žena ve středních letech trpící komplikovanou formou schizofrenie vyprávěla reportérce svůj životní příběh.

Žiji se schizofrenní poruchou. Ta se u různých lidí projevuje různými způsoby. V mém případě jsou projevy podobné z části schizofrenii a z části bipolární poruše. Znamená to, že zažívám paranoidní a psychotické stavy, jako při schizofrenii, společně s pocity úzkosti a depresemi, jako u bipolární poruchy.

Příznaky u mě začaly v rané dospělosti. Diagnostikována jsem byla až v 31 letech. Nyní je mi 41. Moje nemoc mimo jiné způsobuje to, že je pro mne mnohem více obtížné randit a navazovat vztahy, než pro běžné lidi.

V minulosti vždy, když jsem se zamilovala, viděla jsem všechno růžově. Byla jsem přesvědčena, že nepotřebuji své léky, a že jsem našla nejlepšího člověka na světe.

Poprvé jsem se zamilovala v 15. Můj první kluk byl skvělý, ale náš vztah byl obtížný. Zcela jistě poznamenaný mými depresemi, potýkání se s anorexií a hledáním vlastního já. Po čtyřech letech vztahu jsem se rozešli. On odešel na univerzitu.

Ve dvaceti jsem si začala psát s klukem z Ameriky. Po měsících psaní jsem se rozhodla, že za ním na pár měsíců odjedu. Během doby, kdy jsme si psali, jsem k němu byla zcela upřímná. Řekla jsem mu, že beru antidepresiva a nejsem v dobrém psychickém stavu. Mu to nevadilo a po mém příletu bylo všechno skvělé. Přestala jsem brát prášky, protože jsem si myslela, že deprese nadobro zmizela.

Pak se však dostavily ataky mé choroby. Nejedla jsem, ani nespala. Měla jsem halucinace a paranoidní myšlenky. Myslela jsem si, že mě všichni sledují a mluví o mně. Začala jsem slyšet hlasy. Myslela jsem, že na mě mluví rádio. Bylo to vážně děsivé.

Přítel se rozhodl, že bude nejlepší odvést mě zpátky domů, kde mám doktory a rodinu. Postaral se o mě a předal mě mé matce. Z tohoto stavu jsem se léčila asi rok. S mým americkým přítelem jsme se nakonec rozešli. Já jsem potom už moc nerandila. V podstatě asi deset let jsem byla každou chvíli v nemocnici.

Po té, co mi byla ve 31 letech diagnostikována schizofrenie a dostala jsem se díky práškům do relativně normálního stavu, jsem opět začala randit. Vytvořila jsem si profil na seznamce a sešla se s několika totálními idioty. Snad asi jako každý, kdo takhle randil.

Například jeden muž po mně chtěl, abych se s ním okamžitě vyspala, když jsem mu řekla ne, rozbrečel se. Pak tu byl chlápek, který mě chtěl vyhodit z jedoucího auta, když jsem mu řekla, že trpím psychickými problémy.

Od té doby jsem se snažila sama sebe ochránit před čímkoliv podobným. V průběhu času jsem zažila asi 5 nebo 6 stejných ataků, jako byl ten v Americe. Asi jsem se ale naučila žít s každodenním strachem a úzkostí.

Neměla jsem už čas, trpělivost ani sílu randit s někým, kdo nechápe můj problém, nebo mi nemůže poskytnout to, co potřebuji v mých horších obdobích. Pravděpodobně nejhorší věcí pro mě byla osamělost. Zůstala jsem single od mých dvaceti až skoro do čtyřiceti. Bylo to těžké, ale alespoň jsem se mohla soustředit na sebe a své zdraví. V té době jsem se naučila, že si zasloužím být milována.

S mým současným přítelem jsem se potkala před třemi roky. Pomáhal na jednom projektu, na kterém jsem taky pracovala. Jednou jsme šli na romantickou procházku okolo řeky. Mně ale po celou dobu v hlavě běžely jen paranoidní myšlenky. Bála jsem se, že mě do té řeky hodí a odejde. Pak jsem si ale promluvili a já jsem mu všechny své problémy popsala. On byl od začátku ke všemu nesmírně chápavý.

Nyní spolu nebydlíme a máme v podstatě oddělené životy. To, co mezi námi je, je ale opravdové. Je to láska, vášeň, upřímnost a podpora. Jedna věc mě však stále trápí. Bojím se, že jsem promeškala čas na to, mít děti.

I přesto svůj život nyní vidím mnohem pozitivněji. Chtěla bych ukázat, že i lidé s podobnými problémy jako mám já, mohou nakonec najít partnera, který jim bude oporou. Můj život rozhodně není a nikdy nebude jednoduchý, ale nesmím přestat doufat.

Témata: Lidé nemoc ženy