Zpívají si, ale nebrečí? Novinářka viděla za 18 let stovky poprav, teď promluvila o šokujících zážitcích!

"Nevadí mi to ani trochu. Měla bych snad být rozrušená?" napsala si tehdy do deníku. Bylo jí 22 let a pokud jí bylo někoho líto, byli to ti dva postarší lidé, které právě popravený vrah kdysi ubil kladivem. Během následujících let viděla ještě dalších více než 300 poprav.

"Sledovat popravy bylo zkrátka mojí prací." vzpomíná Lyonsová pro britské BBC. "Byla jsem tehdy pro trest smrti. Přišlo mi to jako adekvátní způsob potrestání. Byla jsem mladá a všechno jsem viděla černobíle." vypráví.

"Všechny pochybnosti, které jsem měla, jsem ve své mysli zavřela do malého kufříku a ten jsem kopla někam do rohu. Nic jsem si nepřipouštěla." říká žena, jejímž druhým domovem se stal texaský Huntsville, v němž jsou od roku 1924 vykonávány všechny tresty smrti uložené v Texasu.

Deník Michelle Lyonsové obsahuje mnoho subjektivních detailů o popravách. Carl Heiselbetz, jenž zabil matku spolu s její dcerou, si při popravě nechal na očích brýle. Betty Lou Beetsová, která vraždila své manžely a pak je zakopávala na zahradě, měla roztomile malé nohy. Thomas Mason, který zabil svoji matku a babičku, vypadal jako Michellin dědeček.

Ta se setkala i s rozporuplnými reakcemi, jež přicházely od příbuzných obětí vražd. Když totiž někteří četli její popis popravy za pomoci smrtící injekce, stěžovali si, že lidé, kteří zavraždili jejich blízké, dostatečně netrpěli. Tvrdili při tom, že elektrické křeslo (používané v Texasu od roku 1924 do roku 1964) bylo mnohem lepší.

Lyonsová také vzpomíná, že poslední okamžiky k smrti odsouzených vrahů byly velmi rozdílné. Viděla prosby o odpuštění, zoufalé přesvědčování o nevině, citování rockových písniček nebo i sarkastické poznámky se silným nádechem černého humoru. Jenom jedinkrát ale uslyšela vzlykání.

Chodila jí i řada emailů, ve kterých ji lidé obviňovali, že se podílí na státem organizovaných vraždách. "Zejména novináři z Evropy vůbec nerozuměli tomu, jak můžeme pořád praktikovat trest smrti. Neustále zaměňovali slovo "popravit" za pejorativní "zabíjet"." vzpomíná Lyonsová.

Městečko Huntsville občas zaplavily davy demonstrantů, jež protestovali proti trestu smrti. Jako v roce 2000, kdy byl popraven Gary Graham. Ten během jediného týdne oloupil 13 lidí, z nichž jednoho střelil do krku pistolí a dalšího přejel jeho vlastní autem. Svoji poslední oběť oloupil, unesl a znásilnil. Graham doznal všechny skutky kromě vraždy a protestující tak tvrdili, že trest smrti je příliš přísný.

Postoj Michelle Lyonsové k popravám se změnil s jejím těhotenstvím. "Nejdřív jsem se bála, že dítě uvnitř mě uslyší všechny ty nadávky, kvílení a poslední vzdechy, jenž vydávají odsouzenci při popravě." vzpomíná. Její obavy se ještě prohloubily po porodu.

"Příbuzní popravovaných se poprav účastní. Měla jsem doma dítě, pro které bych udělala všechno, ale přitom jsem sledovala jiné matky, jak se musí dívat na svoje dítě, které někdo popravuje. Viděla jsem je křičet, brečet, mlátit do skla a kopat do zdi." říká Lyonsová.

"Došlo mi, že po popravě nejsou žádní vítězové. Stát, společnost, rodina oběti, rodina zločince, nikdo na tom není lépe. Každý prohraje." vysvětluje proč nakonec na trest smrti změnila pohled. V Texasu je ale tento názor stále ve výrazné menšině. Podle posledních průzkumů z roku 2013 je 73% obyvatel státu pro zachování trestu smrti. 

Témata: popravy USA Trest smrti