Jak se dožít ve zdraví sto dvaceti let?

V dnešním hyper-efektivním světě, kde se vše zrychluje, není dovoleno zůstávat pozadu. Křehkost jakékoli povahy se netrpí a často je jen stěží tolerována. To platí i pro staré lidi, kteří tvoří čím dál tím početnější vrstvu populace. Stáří však s sebou přináší větší křehkost a zranitelnost, a proto jsou senioři vytlačováni ze společnosti a ze života. Křehkost však není osudem, který nás nezbytně po překročení pětašedesátého roku čeká.

"Je třeba jasně říci, že elixír dlouhověkosti neexistuje. Stárnout a přitom si udržet dobré zdraví je však možné, jestliže co nejvíce oddálíme nástup křehkosti a zranitelnosti," vysvětluje Nicola Ferrarová, předsedkyně italské Společnosti pro gerontologii a geriatrii (SIGG). "Křehký stařec na první pohled nevypadá tak zranitelný, ale funkčnost jeho organismu se postupně zhoršuje: tu si něco zlomí nebo prodělá chřipku, ale také smutek může nezvratně zhoršit jeho stav," dodává.

Křehkost přichází postupně, aniž bychom si to uvědomovali: myšlenky jsou méně jasné, krok je méně pevný, pohyby jsou pomalejší a svaly slábnou. Stačí pak maličkost, aby starý člověk přišel o svou rovnováhu. Zranitelnost se však může měřit, a tak můžeme zjistit, kolik kroků nás ještě od této hranice dělí.

"Jestliže má starý člověk problém udržet rovnováhu ve stoji, například když jednu nohu přednoží, jestliže se nedokáže snadno a bez podpory zvednout ze sedadla, jestliže se jeho chůze zpomalí na méně než jeden metr za vteřinu, pak ve dvou případech ze tří přijde do čtyř let o svou soběstačnost," říká viceprezident Italské společnosti pro geriatrickou kardiologii Niccolò Marchionni.

Zvláště správná chůze je podstatným faktorem umožňujícím zjistit stupeň zranitelnosti, protože to je aktivita, která hodně závisí na celkovém stavu nervstva a svalů: správná chůze se nedaří, jestliže se zhorší motorická koordinace, jak se to děje zároveň s poklesem kognitivních funkcí; jestliže člověk trpí zánětem nebo sarkopenickou obezitou, kdy jsou svaly prorostlé tukem a už nejsou funkční.

Dobrou zprávou je, že čas, kdy se staneme zranitelnými, není dán geneticky, a tedy může být oddálen. Recept je prostý: aktivní společenský život, aby se stimuloval mozek, odpovídající a nepříliš hojná strava, která je bohatá na výživné látky, pravidelná fyzická aktivita podle zdravotního stavu. Cílem je zabránit tomu, abychom ve stáří prožívali jen nemoci a utrpení.

Žít déle znamená žít déle v nemohoucnosti? Většinou je tomu tak, ale údaje z různých evropských zemí ukazují, že tu jsou výjimky, například Itálie a Španělsko, kde lidé žijí v nemohoucnosti kratší dobu. Opakem jsou Island a Finsko, kde se sice žije dlouho, ale hůře. Itálie a Španělsko jsou země, kde se nejvíce jí ovoce a zelenina, zatímco strava na Islandu nebo ve Finsku má ke středomořské dietě daleko. To svědčí o tom, že si můžeme udržet zdraví do vyššího věku životním stylem.

Je třeba říci, že se všichni nestaneme Metuzalémy: jestliže žijeme zdravě, stejně nepřekročíme maximální délku života, která se zřejmě pohybuje kolem sto dvaceti let. "Znamená to však, že se můžeme dožít vysokého věku v dobré fyzické kondici a samostatní," zdůrazňuje Niccolò Marchionni. "Stává se to stále častěji: v posledních deseti letech se v Itálii počet stoletých zvýšil o 300 procent, dnes jich je asi 17.000. A všichni jsou čilí a energičtí," dodává.

Témata: zdraví Nejstarší lidé Lidé