Zpěvačka, která se narodila 6. září 1946, již od dětství věřila, že se stane osobností v oblasti hudby. Už v mládí hrála na klavír, psala básničky a ve svých 17 letech poprvé zpívala s orchestrem Gustava Broma v soutěži Hledáme nové talenty. Hana Zagorová nás přesně před rokem opustila.
Zagorová studovala herectví na brněnské Janáčkově akademii, kam ji přijali i přesto, že měla problémy se sykavkami. Zpěv se pro ni stával vášní v roce 1969, a to definitivně. Na začátku své kariéry se věnovala stylu, který František Trnka nazval "beatový šanson".
Vrchol své slávy zažila v první polovině 80. let, kdy koncertovala téměř každý den spolu s Stanislavem Hložkem a Petrem Kotvaldem. Jejich písně jako "Diskohrátky", "Jinak to nejde", "Spěchám" nebo "Můj čas" se staly velmi známými.
Během té doby (od 1977 do 1985) devětkrát po sobě získala cenu Zlatý slavík a koncertovala na velkých stadionech, stala se megahvězdou. Její koncerty zahrnovaly nejen východní blok, ale i západní Evropu.
V roce 1983 obdržela titul "zasloužilá umělkyně", který považovala za odměnu za svou tvrdou práci, nikoliv dárek od strany nebo vlády.
Zagorová nikdy nekritizovala mocné, a proto bylo velkým překvapením, když v roce 1989 podepsala petici s názvem "Několik vět". V projevu na Červeném Hrádku na Plzeňsku o ní hovořil tehdejší komunistický vůdce Miloš Jakeš.
I když zákaz vystupování platil jen několik měsíců, v následujících letech následoval útlum v její kariéře a ztráta motivace.
"Zdálo se mi, že jsem již vše zazpívala a moje práce je dokončena. Byla jsem opravdu unavená," vzpomínala. Navíc se rozpadlo její manželství s tanečníkem Vlastimilem Harapesem a adopce dítěte se také neuskutečnila.
Štěstí jí však dohnalo v podobě o deset let mladšího operního tenoristy Štefana Margity, s nímž žila šťastně od roku 1992. Zagorová často provázela svého manžela na jeho operních vystoupeních.
Témata: Hana Zagorová