S elegancí, vtipem a jemnou nostalgií zpívala Hana Hegerová písničky-příběhy o životě, láskách, zklamání i nadějích. Tleskali jí v pařížské Olympii, Kolíně nad Rýnem i v Mnichově.
Na české scéně přitom vždycky působila jako přírodní úkaz - nebývala v hitparádách ani v časopisech, i desek vydala poskrovnu. Zpěvačka, která zemřela letos v březnu, půl roku před svými devadesátinami, které by oslavila 20. října, sice už před dvěma dekádami oznámila odchod z pódií, publikum na ni ale nezapomnělo.
Slávu a uznání získala Hegerová nejspíš i proto, že si pečlivě vybírala, co zpívá. "Jsem ješitná a musím věřit každému slovu. Musím se pracně dostat do každého textu, umět si ho obléct," popsala kdysi svůj přístup k práci. Možná proto se její alba Recital, Lásko prokletá, Ohlédnutí, Potměšilý host či Můj dík budou vždycky hezky poslouchat. Pro písně z repertoáru Edith Piaf, Jacquese Brela a dalších jí texty psali Michal Horáček, Jiří Suchý či Pavel Kopta.
Asi nejpopulárnější šanson Hegerové Levandulová vznikl, stejně jako mnoho dalších písní, ze spolupráce se skladatelem Petrem Hapkou a textařem Horáčkem. Za album Potměšilý host, na kterém tento hit vyšel, dostala v roce 1992 od firmy Supraphon platinovou desku.
Hegerová zpívala publiku německy, francouzsky, anglicky, slovensky i jidiš. A v žilách jí kolovala krev snad celé střední Evropy: česká, slovenská, maďarská i německá. "Já mám dokonce erb. Z rodiny mé maminky, a je v něm sůva prostřelená šípem," vzpomínala jednou zpěvačka, o které spolupracovníci i kolegové vždy mluvili jen v dobrém.
Témata: Hana Hegerová