Pád legendy na samé dno. Jak se exmanželka Formana Jana Brejchová dostala k herectví?

"Jana Brejchová je naší jedinou skutečnou filmovou hvězdou," říkal o ní už Jan Werich. Před filmovou kamerou stanula už ve 13 letech a rychle se stala jednou z nejobsazovanějších hereček, vyhledávali ji režiséři filmoví a později i divadelní.

Nejlepší hereckou školou jí byl sám život, tvrdila často. Od vstupu do filmového světa točila jeden film za druhým. Dnes jich má na svém kontě téměř stovku, včetně zahraničních. K těm nejlepším patří Vlčí jáma, Vyšší princip, Každý den odvahu, Mladý muž a bílá velryba, Zánik samoty Berhof či poslední Kráska v nesnázích, jenž jí přinesl prestižního Českého lva za nejlepší herecký výkon.

Narodila se v Praze jako druhá nejstarší z osmi dětí. Její otec rozvážel mléko, matka byla v domácnosti. Ve 13 ji objevil režisér Ladislav Helge, když hledal dívku do filmu Olověný chléb. "Vybral si mě, asi že jsem byla fotogenická. Krásná ne, ale fotogenická. O talentu řeč být nemohla," vzpomínala později.

Po debutu šla Brejchová dělat písařku do Laktosu, nakonec se ale ukázalo, že u filmu bude platnější. Půvabná blondýna s velikýma tmavýma očima se stala jednou z nejzářivějších hvězd filmu a od začátku pracovala s velkými osobnostmi z řad herců i režisérů. Velký vliv měl na ni třeba Evald Schorm, Zdeněk Podskalský v ní zase objevil komediální talent. "Mám zkušenost, že čím větší herec, tím je skromnější a slušnější," vzpomínala Brejchová na počátky své dráhy.

Už v 60. letech z ní média udělala sex-symbol, Brejchová se ale dokázala přehrát do charakterních úloh a nesplnila se jí tak obava, že skončí jako "stárnoucí diblík". Práce měla vždycky hodně, nebylo výjimkou, že dokončila v jednom roce i čtyři filmy, některé natáčela zároveň. Hrála ve Vlčí jámě (1957), Vyšším principu (1960), muzikálech Kdyby tisíc klarinetů (1964) a Noc na Karlštejně (1973) i v řadě komedií 60. a 70. let, například Hodíme se k sobě, miláčku...? (1974).

Řadu úloh měla v televizi, byla třeba královnou v pohádkové sérii o princezně Arabele. Z jejích vážnějších snímků v pozdější době vynikají Citlivá místa z roku 1978 o vztahu mezi matkou a dcerou, kde si zahrála s vlastní dcerou Terezou, či drama Skalpel, prosím (1985) podle knihy Valji Stýblové s Miroslavem Macháčkem v hlavní roli.

Od poloviny 90. let ale Brejchová dávala stále větší přednost divadlu a její role před kamerou se dají spočítat na prstech: "Divadlo mě pohltilo, je svobodnější, můžu si vybrat, co chci hrát. Můžu oslovit režiséra, herce... Ve filmu dostanete scénář, a buď ho vezmete, nebo ne," uvedla k tomu. Na jevišti si navíc procvičovala paměť a bojovala tak s neurologickými potížemi. Postup nemoci se ale zastavit nepodařilo a v říjnu 2013 přišel kolaps, od té doby žije Brejchová v léčebně.

Oslnivá kariéra jí přinesla i řadu slavných partnerů. Už v sedmnácti si vzala začínajícího Miloše Formana; vydrželi spolu tři roky. Poté byla rok provdána za německého herce Ulricha Theina. Potřetí se provdala za kolegu Vlastimila Brodského a manželství, ve kterém se narodila dcera Tereza (která zdárně kráčí v hereckých stopách rodičů), vydrželo 18 let. Poté žila Brejchová přes deset let s Jaromírem Hanzlíkem a začátkem 90. let se sblížila s Jiřím Zahajským, žili spolu až do jeho smrti v roce 2007.

Témata: Jana Brejchová