Český národ v minulosti prošel nejednou velkou zkouškou, kterou bylo i obdoní protektorátu. Jenže místo pospolitosti a soudržnosti nastupovaly docela jiné jevy. Takové, které nedělaly našim předkům žádnou velkou čest.

Je potřeba si uvědomit, že přes Čechy se kromě několika drobných střetů především se stranou Konráda Henleina nepřehnala válečná bouře jako tomu bylo v Polsku. Čechy díky Mnichovskému diktátu přešly pod okupaci Německa jako Protektorat Böhmen und Mähren počínaje 15. – 16. březnem 1939. Nicméně od samého počátku existence této nelegální anexe bylo jasné, že vztahy mezi Němci a původními obyvateli se po ustavení protektorátu diametrálně změní.

Jestliže od března probíhaly organizované akce odporu, první rány začaly dopadat na české obyvatelstvo od 21. června 1939 vydáním prvních diskriminačních předpisů, které se pochopitelně nejvíce týkaly židovského obyvatelstva. Napětí vyvrcholilo 28. října 1939, kdy gestapo brutálně potlačilo pražskou demonstraci u příležitosti vzniku Československa, pohřeb studenta Jana Opletala, jedné z obětí zásahu, vedl 17. listopadu 1939 k uzavření českých vysokých škol. Za asistence prezidenta Emila Háchy byly zrušeny všechny politické strany s výjimkou nově vzniklého Národního souručenství, které však vydrželo pouze do roku 1943.

Říšský protektor Konstantin von Neurath sice provedl další represivní opatření, ale podle fašistického vedení byl „příliš shovívavý a nedokázal se vyrovnat s rostoucím odbojem na území protektorátu“. Proto byl de facto nahrazen Reinhardem Hendrichem (formálně ale von Neurath zůstal ve funkci až do roku 1943), za jehož krátkého působení se situace ještě více zhoršila.

Období klidu a míru?

Je zajímavé, že některé dokumenty líčí období v Protektorátu skoro až jako idylické. Zemi se vyhýbaly válečné operace, velká města nebyla bombardována, sice existoval přídělový systém a obyvatelstvo pociťovalo nedostatek všeho myslitelného, ale při hodnocení této historické etapy s odstupem se dokonce objevovaly příměry k českému rčení „smrádek, ale teploučko“. Část lidí propadla deziluzi a hodlala se nějak protlouci, proto nechápala snahy odbojářů a hodnotila často jejich činnost jako nebezpečnou, která Němce zbytečně popuzuje.

Určitou skupinu tvořili prospěcháři a lidé měnící názory podle vývoje situace. Nesmíme zapomínat, že dokud slavila německá vojska úspěchy na západní i východní frontě, mnohým se zdálo, že okupace Čech a Moravy bude trvat desítky let. Jak to bývá, existovali horliví přisluhovači, kteří s odvoláním na dané zákony informovali o jejich porušování – necítili se tedy být udavači, jen upozorňovali na přestupky. Že to v mnoha případech mělo tragické následky není třeba zvlášť zdůrazňovat. Bylo zakázáno poslouchat zahraniční, zejména anglický rozhlas a každý radiopřijímač musel mít ve své blízkosti varovnou tabulku s postihem porušení tohoto nařízení.

Přesto se našlo dost těch, kteří neopomněli „naznačit“, kdo a kdy poslouchá Londýn či jiné stanice. Tvrdé tresty také vedly k vyřizování účtů, dávaly průchod pomstychtivosti, protože jen málokdy se udané případy nějak důkladně prošetřovaly. Pokud byla udání honorována, putovala na finanční úřady, kde se archivovala, díky tomu bylo po skončení války možné dohledat mnoho kolaborantů.

Situace se zhoršovala

Nejhorší období nastalo bezesporu po atentátu na zastupitele říšského protektora Reinharda Heydricha. Následovala neuvěřitelná vlna represí a udavačství bylo povýšeno na novou úroveň. Teď už nešlo jenom o to, kdo dobrovolně přijde něco oznámit, nýbrž o povinnost sdělit například smutně proslulé schvalování atentátu. Stačil třeba jen náznak a dotyčný, často s celou rodinou, byl odsouzen k smrti. Pomiňme nyní spekulace, že Heydrichova ambiciózní rozpínavost byla vnímána s obavami ve vysokých kruzích v Berlíně a smrt jim do jisté míry přišla vhod. Každopádně měli Němci důvod zahájit čistky na české obyvatelstvo a řádně ho využili. Kupříkladu na oznámení „Zastřelili Heydricha“ jedna žena v Holešovicích odpověděla „Zaplaťpánbůh“ a její sousedka ji okamžitě udala. Celá rodina zmíněné ženy skončila před puškami popravčí čety v Kobylisích.

Představu o chování národa může přinést i povídka Jana Drdy Vyšší princip, podle níž režisér Krejčík natočil v roce 1960 stejnojmenný film. Další udání byla dílem strachu, dílem vypočítavosti. Aby se vyhnuli lidé vlastním problémům, raději hlásili všechno s omluvou, že jim šlo také o život. Lze tu vzpomenout případ parašutisty Karla Čurdy, který udal své kolegy údajně z obavy o své příbuzné. Teoreticky vzato nemusel mít jeho čin takovou odezvu, protože jeho první udání v Benešově prošlo bez povšimnutí. Podobné to bylo s Viliamem Gerikem. Oba dostali 2 miliony říšských marek a spolupracovali s gestapem. 

Další skupinu tvořili lidé, kteří z donášení měli prospěch, ať finanční, majetkový nebo mocenský. Někteří měli podíl ze zkonfiskovaného majetku, stoupali ve funkční hierarchii, byli rovněž využíváni jako provokatéři. Udávání nahrávala i horšící se hospodářská situace, rostoucí odpor i změna situace na frontě. Zajímavé ale bylo, že ačkoliv se na gestapo zvláště v době heydrichiády velké množství udání, německé úřady braly nositele těchto informací jako „odpad“. Pokud tedy někdo měl představu, že se takovým chováním okupantům vlichotí, většinou se mýlil. Existuje i vyjádření Kurta Daluega, který nastoupil po Heydrichovi a dlel ve funkci v době největších represálií, že snad

Nebylo na výběr

Existovala pochopitelně i značná část udání vynucených a prakticky nepodložených. Zejména při brutálním mučení zajatců byli tito ochotni odsouhlasit všechno, co jim bylo předloženo. Nešlo zdaleka o tolik připravených akcí, jeden z dozorců ve smutně proslulém Petschkově paláci po válce uvedl, že „stačilo pár facek a Češi zpívali jak v opeře“. Je to značně zjednodušené tvrzení, našlo se pár opravdu tvrdých jedinců, kteří nevyzradili nic důležitého, maximálně potvrdili okolnosti už známé.

Kolaborace a udavačství se stalo citlivou otázkou po skončení války a v mnoha případech bylo řešeno stejně překotně jako v období okupace. Vyskytly se i názory, že v některých případech šlo o to zamaskovat kolaborantskou činnost. Takzvaných převlékačů kabátů bylo dost bez ohledu na politickou příslušnost či názory, mnoho se hájilo tím, že pouze chránili svou rodinu a dělali to, co bylo tehdy nařízeno. Neospravedlnili se ani morálně, ani právně, ale zdaleka ne všichni byli potrestáni. Bohužel v poválečném chaosu se přesto dá mluvit o značném množství těch, kteří různými způsoby odpovědnosti za zmařené lidské životy unikli.

Témata:

II. světová válka | Československo | nacisté | stars24.cz

Vstoupit do diskuse