Před 100 lety se narodil Miloš Kopecký. Diváky oslňoval ve filmech i seriálech
Šarmantní krok, černý klobouk, krásně zakřivený nos, tázavý pohled a knírek – tak si diváci pamatují Miloše Kopeckého, který patřil k nejpopulárnějším českým hercům druhé poloviny minulého století. Umělec, od jehož narození dnes uplynulo rovné století, byl znám z bezpočtu rolí před kamerou i na divadle.
Do srdcí diváků se zapsal jako televizní doktor Štrosmajer z Nemocnice na kraji města, filmový padouch Horác alias Hogofogo z Limonádového Joea nebo divadelní Richard III. a Harpagon. Tento skvělý vypravěč se smyslem pro humor zůstává v paměti i čtvrtstoletí po svém úmrtí v únoru 1996.
Filmoví režiséři Kopeckého často obsazovali do rolí různých podvodníků, padouchů, svůdců žen či různých zhýralců - kromě Horáce byl třeba feldkurátorem Katzem ve Švejkovi, zlotřilým zahradníkem ve snímku Adéla ještě nevečeřela či šíleným baronem v Tajemství hradu v Karpatech. "Díky filmovým médiím jsem lump, intrikán a svůdník. Ale to je nedorozumění," postěžoval si jednou herec, který stejně dobře uměl zahrát role kladné, byť málokdy jednoznačně.
V posledních letech života se Miloš Kopecký, kterého trápila vážná nemoc - rakovina žaludku -, věnoval vedle herecké práce také psaní a sbírání materiálů pro svou knihu vzpomínek. A rozhodně si nemohl stěžovat na nedostatek materiálu, protože prožil skutečně pestrý život. Mimo jiné byl uměleckým partnerem řady velkých osobností českého divadla, například Jana Wericha a Miroslava Horníčka, provázela ho také pověst znalce umění a filozofie, jako vášnivý čtenář měl navíc skvělou paměť.
Ještě "vyhlášenější" renomé měl pražský rodák jako svůdce žen, ženatý byl čtyřikrát a jeho románky se počítaly v desítkách. Poprvé si vzal populární herečku Stellu Zázvorkovou, se kterou měl dceru Kateřinu. "Byl to zajímavý, výjimečný muž a měl herecký talent od Boha," řekla o něm. Toto manželství, stejně jako dvě další, trvalo jen krátce. V roce 1966 se oženil s tanečnicí Janou Křečkovou, s kterou vydržel až do smrti a měli spolu dceru Barboru.
Kromě toho byl Kopecký známý řadou milostných avantýr. "Uvěřila jsem mu, že ty jeho slečny nic neznamenají... Tak jsem se obětovala, a kromě toho jsem ho pořád měla ráda. V divadle jsem sama poznala, že mnozí herci dělají totéž, ale tajně," vysvětlila manželka Jana, proč se smířila s Kopeckého donchuanstvím. Podobně i jiné ženy, když na Kopeckého vzpomínají, pro něj mají spíše laskavé omluvy.
Náročnou stránku jeho života představovala maniodepresivní psychóza, kterou si pravděpodobně přinesl z rodiny, podobně trpěl i jeho otec. Málokdo by v tom vtipném, sarkastickém, vše s nadhledem glosujícím štramákovi hledal člověka souženého obrovskými propady psychiky, ochromující pasivitou, neschopností jakékoli akce. Jeho kolegové v šatně poznali, když bylo Kopeckému zle, diváci však nikdy.
Jeho život také výrazně ovlivnil židovský původ matky, která zahynula v Osvětimi. Do vyhlazovacího tábora se dostala poté, co se s ní otec, majitel pražského kožešnictví Vladimír Kopecký, za okupace rozvedl. "Otec nad maminkou de facto vynesl ortel. Kdyby totiž rodiče nebyli rozvedeni, maminka by se neocitla v Osvětimi, ale zůstala by patrně v Terezíně, kde bylo možné válku přežít," napsal Kopecký později ve své autobiografické knize Já.
Pozdější slavný herec, narozený 22. srpna 1922 v Praze, měl být podobně jako otec kožešníkem, kterým se i vyučil. Poté ale maturoval na reálném gymnáziu a soukromě studoval hudbu. Divadelní dráhu nastoupil již za první republiky, během okupace - dokud jako židovský "míšenec" mohl - působil ve skupině mladých umělců Tvar. Po válce vystřídal řadu divadel včetně Národního, jak sám říkal, měl "angažmá ve všech pražských divadlech s výjimkou divadel pro děti a mládež", v roce 1965 se usadil na Vinohradech.
"Toužil být nejlepší ve svém oboru - v herectví, ale při této absolutní ambici ho provázela nesmírná skromnost," řekl o Kopeckém jeho přítel a dlouholetý ředitel Divadla Na zábradlí Vladimír Vodička. Podle vlastních slov Kopecký nejlépe hrál v divadle, kde ztvárnil mimo jiné Richarda III., Harpagona či Higginse v Pygmalionu. Do paměti diváků se zapsal i ve dvojici s Miroslavem Horníčkem v Horníčkově hře Tvrďák. Nejvíc se ale proslavil před kamerou. Obrovskou popularitu mu koncem 70. let přinesl zejména doktor Štrosmajer z televizního seriálu Nemocnice na kraji města.
Jeden z mnoha signatářů takzvané Anticharty se mezi prvními veřejně známými umělci později otevřeně postavil komunistickému režimu. Jeho odvážný projev na sjezdu výtvarných umělců v roce 1987 koloval v mnoha opisech po celé republice. Vystoupení v době stále silné totalitní moci a především věta "Odejděte, pokud je čas" se staly legendou. Později přiznal, že jedním z důvodů tohoto kroku byla potřeba "očistit se", především za některé pořady z doby normalizace (například totalitní agitka proti emigrantům s názvem Krok do neznáma), ale to nijak nesnížilo jeho význam a sílu.
U příležitosti stého výročí Kopeckého narození vychází komplet nahrávek z archivu Supraphonu, České televize, Českého rozhlasu, Opusu a také soukromých sbírek. Dvojalbum pod názvem Miloš Kopecký – Známá i neznámá tvář nabídne v bezmála 20 hodinách téměř vše, co legendární herec během své umělecké dráhy namluvil a nazpíval sám či se svými spoluhráči.
Témata: Miloš Kopecký
